Čína, Tchaj-wan a mezinárodní pravidla hry

Čína, Tchaj-wan a mezinárodní pravidla hry
23 / 4 / 2019 Vít Vojta

Je to již několik týdnů, kdy českými médii a sociálními sítěmi rezonovalo téma vypovězení tchajwanského zástupce z jednání diplomatů s ministryní průmyslu a obchodu. Ta byla posléze ze své funkce odvolána.

Přes řadu komentářů se nikdo příliš nepokusil veřejnosti vysvětlit, jaké jsou konsekvence dnešního vztahu s Čínou a s Tchaj-wanem. A zároveň, jak to chodí na poli mezinárodní politiky. Pokusím se tedy toto doplnit.

Moderní čínská republika totiž nevznikala lehce. Došlo k tomu až v roce 1912, kdy se na mapě světa namísto mandžuského císařství objevila Čínská republika. Tu se ovšem fakticky podařilo sjednotit až po roce 1921. Lokální militaristé ji však dále drobili, nadto sílil tlak Japonského císařství. Četné ozbrojené střety s Japonskem od roku 1931 přerostly do druhé čínsko-japonské války, která trvala od roku 1937 až do konce druhé světové války. Tedy celých osm let.

Občanská válka a Tchaj-wan

Po spojeneckém vítězství nad Japonskem se pak naplno rozhořela občanská válka čínské komunistické a nacionální strany, která přerušovaně doutnala již od roku 1927, kdy šéf nacionalistů Čankajšek spustil masakrování komunistů. Nakonec v ní zvítězila komunistická strana, která v říjnu 1949 vyhlásila Čínskou lidovou republiku (ČLR). Nacionalisté se stáhli na Tchaj-wan a okolní ostrůvky, které půlstoletí před tím okupovalo Japonsko a čerstvě je Číně navrátilo. Válečné akce občanské války sice ustaly v roce 1950, oficiální příměří však nebylo sjednáno dodnes. Žádná ze stran tehdy nepřijala rozdělení země, v Pekingu a v Tchaj-peji tak zasedaly dvě vlády a v každé byli zástupci pro všech 23 čínských provincií.

Tchaj-wan se postupně, od šedesátých let, stal silnou ekonomikou, založenou na inovativnosti malých a středních firem. Dnes se však příliš nehovoří o tom, že až do roku 1987 tamní vůdce Čankajšek a jeho syn Ťiang Ťing-kuo vládli rovněž jako diktátoři. Za plného využití výjimečného stavu výrazně omezovali politická práva obyvatelstva, odtud označení tzv. bílý teror.

Místní lidé mi vyprávěli, jak jim rodiče zakazovali brát si „ty přistěhovalce z cizích provincií", protože ještě před třiceti lety vládlo mezi původním většinovým obyvatelstvem a uprchlými vládci značné napětí.

Na mezinárodní scéně pak byla Čína v OSN v letech 1945 až 1971 zastoupena právě Tchaj-wanem, tzv. Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Protože však rozhodující část čínského území a obyvatelstva spadá pod správu Čínské lidové republiky, schválením rezoluce Valného shromáždění OSN je od 25. října 1971 legitimním zástupcem Číny v OSN pouze ČLR. Tchaj-wan, s rozlohou půlky České republiky a dnes s asi 23 miliony obyvatel, byl z OSN vyloučen. Politickou samostatnost Tchaj-wanu nadále uznává jen asi šestnáct afrických a středoamerických států a – vzhledem ke svým zájmům – také Vatikán.

Pro Tchaj-wan se od osmdesátých let užívá ještě názvu Čínská Tchaj-pej. Shodli se na něm, na základě Nagojské rezoluce Mezinárodního olympijského výboru, zástupci Tchaj-wanu i ČLR. Tento nepolitický název užívají i další mezinárodní organizace. Některým Tchajwancům, žijícím mimo hlavní město Tchaj-pej, se zdá přirozeně nevhodný.
Místní názvy na Tchaj-wanu komplikuje i nejednotný přepis čínského znakového písma do latinky, vycházející z několika historických vzorů. Takže v mezinárodním styku píšeme Taiwan, hlavní město přepisujeme jako Taipei a druhé největší město jako Kaohsiung.
Zajímavý je i tamní letopočet, tradičně vycházející z počátku Čínské republiky v roce 1912. Letos je na Tchaj-wanu tedy rok 108.

Česká republika, Tchaj-wan a profesionalita

Protože Česká republika uplatňuje jako většina států světa tzv. politiku jedné Číny, oficiálně uznává jen ČLR. Fakticky samostatný Tchaj-wan má od roku 1991 v Praze zastoupení se statusem tzv. „Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře", které také uděluje víza českým občanům. Recipročně má ČR na Tchaj-wanu od roku 1993 „Českou ekonomickou a kulturní kancelář Tchaj-pej".

Vedoucí obou kanceláří pak mají oficiálně status „vedoucího ekonomické a kulturní kanceláře", a i když de facto vykonávají funkci velvyslance, v oficiálním styku velvyslanci označováni být nemohou a nemají.

Protokol a zahraniční odbory státních úřadů musí na tuto citlivou otázku pochopitelně myslet a zohlednit ji ve veškerých dokumentech, včetně pozvánek a zasedacích pořádků hostů. Protože i státy mají svá citlivá místa a konflikty. Británie má své Severní Irsko, USA indiánské rezervace, my dodnes řešíme Sudety, Čína zase Tchaj-wan. To je zkrátka nutno zohlednit a připravit se na možná napětí, která si naši hosté nesou ze svých zemí.

Většina vítězů voleb v momentě, kdy se mění z politika na státního úředníka a přebírá svůj úřad, ráda zpochybňuje existenci oddělení protokolu. Často je to dáno amatérskými představami o mezinárodním styku, vlastním dětinským rozdělováním zemí a oblastí světa na ty „dobré a špatné".

Podmínkou profesionality, zejména u státních úředníků, je však znalost, chápání a dodržování pravidel zahraniční politiky vlastní země. To je současně nejlepší prevencí pro předcházení různým nedorozuměním a trapasům. S trochou nadsázky lze oficiální mezinárodní styk přirovnat k pravidlům fotbalu. Historický vývoj států zkrátka nastavuje pravidla, podle kterých se pak hraje. Profesionál proto nikdy neřekne, že má raději Baník než Spartu. A stejně tak se ve velkém fotbale nebude dožadovat principu, že za tři rohy se kope penalta, i když se to možná na plácku za jeho domem tak hraje.

Státní úředníci a placení zástupci občanů jsou prostě povinni udělat si jasno, mít úroveň a hrát za nás jen velký fotbal podle mezinárodních pravidel.

Text vyšel dříve jako komentář pro Lidové noviny dne 6. dubna 2019