Číně je třeba porozumět

Číně je třeba porozumět
11 / 5 / 2019 Vít Vojta

Stačilo možná málo a na náměstí Nebeského klidu to mohlo být jinak. K masakru na něm došlo před 30 lety

Rozehnání shromáždění na náměstí Nebeského klidu, při kterém 4. června 1989 umíraly v Pekingu nejméně stovky lidí, je černým dnem moderní čínské historie. Každá vláda, která eskalaci domácího napětí nakonec řeší nasazením armády proti vlastním lidem, selhala. Její nástupci z toho získají historické poučení, že se věci nemají nikdy nechat dojít tak daleko, současně se ale snaží ostudný historický moment obhájit a částečně zamlčet.

Po rozpadu císařství

Čínské moderní dějiny začínají nejspíše chvílí, kdy čínským vzdělancům došlo, že jejich dva tisíce let trvající císařství je nereformovatelné. Od té doby se hledá způsob, jak nastavit funkční republikánské zřízení. Od rozpadu císařství v roce 1911 trvalo desetiletí a dvě světové války, než nakonec v roce 1949 zvítězila krajně levicová komunistická koncepce nad hlavním konkurentem, ultrapravicovými nacionalisty. Primárním důvodem neexistence liberálního středu v Číně je nepochybně setrvačnost tisícileté autoritářské tradice. Dodatečným důvodem je ale i nedůvěra k západním nositelům liberalismu kvůli jejich imperiálním zájmům poškozujícím Čínu.
Komunistické hnutí se dlouho orientovalo na Sovětský svaz. Po vzniku Čínské lidové republiky však spolupráce vydržela jen desetiletí. Pak Čína sklouzla do mezinárodní izolace a pokračovala v ultralevicových experimentech, likvidaci soukromého majetku, budování rolnických komun, popírání historie, zavírání vysokých škol, plošném vysílání městské mládeže na venkov. Hospodářský chaos vedl na počátku 60. let k hladomoru a vnitřní destabilizaci. Za neúspěch zodpovídala první generace skupinové komunistické vlády v čele s Mao Ce-tungem.
V 70. letech se i předseda Mao, jako mnoho přestárlých vládců, dostal pod vliv lidí kolem něj, takzvaného gangu čtyř. Tuto žalostnou etapu dějin ukončila až smrt. Předseda Mao, premiér Čou En-laj a maršál Ču Te zemřeli symbolicky v jediném roce 1976. Pak se skoncovalo s gangem čtyř a po váhání byla v roce 1979 zahájena ekonomická reforma a otevření se světu. Nastoupila druhá generace komunistických vůdců v čele s Teng Siao-pchingem, předsedou vojenského výboru státu.

Nebyl internet, psalo se na zdi

Generální tajemník, to byla tehdy funkce pro „mladého" dynamického soudruha ve věku asi šedesáti pěti let, dozorovaného osmdesátníky z ústřední vlády. Chu Jao-pang (1915–1989) byl takovým tajemníkem od roku 1981. Reforma tehdy podnítila vzdělance všech oborů k diskusi o demokratizaci, decentralizaci a tržní ekonomice. Byla to přirozená reakce na ideologický poklop předcházejícího období. Na základě tezí vzdělanců o potřebě rychlejší demokratizace se začali studenti na přelomu let '86 a '87 bouřit. Chu Jao-pang se proti nim nevymezil – a to vedlo v lednu 1987 k jeho odchodu.
Diskuse o demokratizaci pokračovala. Nebyl internet, tak se psalo na zdi, kam se zejména v univerzitách věšely i plakáty a prohlášení. Když v dubnu 1989 Chu Jao-pang zemřel, vyvolal celospolečenský smutek z odchodu vlastence a revolucionáře další shromáždění, gradující tisícihlavými davy na náměstí Nebeského klidu.
Lze se jen dohadovat, jaké diskuse tehdy probíhaly v komunistickém ústředí. Na svět se dostala řada svědectví, zejména vyprávění tehdejšího generálního tajemníka Čao C'-janga (1919–2005). Ten do konce svých dnů litoval, že nemohl včas oslovit Teng Siao-pchinga, že asi chybělo tak málo, jen jeden rozhovor a všechno mohlo být jinak!
Nepokoje Čao nevyřešil, jeho slova ke studentským hladovkářům byla nepochopena a překrucována jak v Číně, tak v zahraničí. Konzervativní křídlo si udělalo závěr, že Čao selhal a že je nutno jednat, dokud není pozdě. Anebo právě proto, že už je pozdě...

Všichni utíkali o život

Vyhlášení výjimečného stavu z 19. května a povolání armády vše přiostřilo, z historických fotografií na sebe z obou stran zmateně hledí dvacetiletí čínští chlapci. Došlo k potyčkám, hořela obrněná vozidla, zněla střelba a vše vyvrcholilo v noci na 4. června 1989, kdy armáda silou vyklidila náměstí. Očití svědci mi v roce '89 vyprávěli, že slyšeli střelbu, dávku ze samopalu, snad do vzduchu a pak i do lidí. To ale nevěděli, protože když začala střelba, všichni utíkali o život.
Zvolením Ťiang Ce-mina generálním tajemníkem v červnu 1989 fakticky končí druhá generace komunistického vedení, přestože periodizace historiků její konec vidí až v roce 1992, v Tengově cestě na rozvinutý čínský jih. Když komunističtí stařešinové v 90. letech odešli, získal Ťiang ještě funkci prezidenta a stal se skutečnou jedničkou země. S ním vznikl nový model řízení státu, prezident a generální tajemník jako jednička, doplňovaná předsedou vlády. Ťiang zůstal významný i za prezidenta Chu Ťin-tchaa v letech 2003 až 2013, reprezentujícího čtvrtou generaci vedení.
Současné problematické stránky Číny za vlády páté generace nevyřešíme negací. Číně je třeba porozumět, ale k tomu jistě není nutné s ní ve všem souhlasit. K prospěchu všech musíme poznat její slabé i silné stránky a naučit se s nimi pracovat. Je to lepší a účinnější řešení než prosté odmítání Číny za každou cenu.

(Převzato z komentáře Víta Vojty pro Lidové noviny v pátek 7.6.)