Co vlastně chtějí v tom Hongkongu?

Co vlastně chtějí v tom Hongkongu?
13 / 9 / 2019 Vít Vojta

Ač často zpochybňována, je mezinárodní dohoda z roku 1984, zvaná „Společné prohlášení vlád ČLR a Spojeného království", stále účinná. Jejím smyslem bylo a je vydefinovat fungování čínského Hongkongu v modelu „jedné země a dvou systémů", který zaručuje na 50 let fungování Hongkongu v poněkud odlišném režimu, částečně nezávislém na pevninské Číně.

Model „soužití dvou systémů" rozvinul v osmdesátých letech 20. století Deng Xiaoping do nadčasové vize reintegrace Hongkongu, Macaa a Taiwanu, a to při zachování stávajících politických a ekonomických systémů. Tak může Čína opětovně sjednotit své odtržené části, o které přišla vlivem evropského kolonialismu a občanské války.

Další fungování Hongkongu, včetně zaručení dosavadního „kapitalistického systému a životního stylu" upravuje mini-ústava zvaná „Základní zákon" z roku 1997. Tento dokument garantuje vysoký stupeň autonomie, též svobodu tisku, projevu, shromažďování a vyznání. Největším problémem Základního zákona je však celková nejednoznačnost způsobu nastavení svobodných voleb vedení Hongkongu.

Volební komise je nyní tvořena 1200 hlasujícími zástupci, vybranými ze čtyř hlavních profesionálních odvětví (po 300), zastřešujícími dalších 38 pododvětví. Pro podnikáním výrazně ovlivněný Hongkong se takto posbíraný „sbor volitelů" zdá být racionálním řešením. Jenže tento nepřímý volební systém je stále nedotažený, a o to víc ovlivnitelný Pekingem, což se prokázalo i při volbě současné šéfky exekutivy Carrie Lam. Společným cílem občanů Hongkongu je tedy nastolit systém demokratických, svobodných voleb a zavést skutečné a univerzální volební právo. Svobodné volby jsou požadavek číslo jedna.

Co dál chtějí protestující

I když důvěra v model „dvou systémů" slábne, většina obyvatel jej podporuje. Proto podle výzkumu „The Chinese University of Hongkong" jen asi 11 % obyvatel přemýšlí o samostatnosti. Nezávislost není vůbec reálné téma. Spíše roste nespokojenost se současnou exekutivou a s její politikou.

Aktuální krizi vyvolalo násilné prosazování návrhu „extradičního zákona" (Dohody o justiční spolupráci v některých trestních věcech mezi Hongkongem, ČLR, SAR Macao a Taiwanem) na jaře letošního roku. Sama dohoda je obvyklým a nevinným nástrojem mezinárodní spolupráce proti kriminalitě, avšak naprostá nedůvěra obyvatel Hongkongu v lidovou čínskou justici a obavy ze zneužití vyvolaly masové protesty.

Šéfka exekutivy Carrie Lam návrh v červnu sice pozastavila, ale s úplným stažením otálela až do 4. září. Možná i proto většina města chce, aby Carrie Lam odstoupila. O ní se v Hongkongu hodně spekuluje, je v neuvěřitelně těžké situaci. I kdyby však chtěla rezignovat, prý nemůže, až dokud ji Peking nedá pokyn. Peking však potřebuje nejdřív najít vhodného nástupce a naplánovat jeho uvedení.

V minulém týdnu rozšířil britský Reuters nahrávku, „uniklou z jednání Carrie Lam za zavřenými dveřmi". Svěřuje se tam, že by odstoupila, protože má politickou odpovědnost za tak hlubokou krizi, ale na druhé straně nemůže, když krize není zdaleka vyřešena, a navíc napětí mezi USA a ČLR ještě vzrostlo. Další „uniklou informací" je, že Peking nemá v plánu, zejména před 1. říjnem, kdy si Čínská lidová republika bude připomínat 70. výročí svého vzniku, nechat armádu v Hongkongu zasáhnout. Mnoho komentátorů tvrdí, že nahrávka unikla záměrně.

Co chce Čína

Peking začal v poslední dekádě mnohem méně tolerovat hyperkritické hlasy z Hongkongu. Vstoupil do knižní distribuce, dnes ji asi ze sedmdesáti procent ovládají pevninské státní firmy. Několik kritických knižních prodejců bylo dokonce uneseno. Aktuální protesty vnímá jako výzvu „vládě jedné strany", nebezpečné o to víc, když přitom zazní separatistická hesla.

Na zpochybňování vlastní územní suverenity je Čína obzvláště citlivá, protože není dodnes územně konsolidována. Do této otevřené rány rádi sypou sůl různí aktivisté, důsledky čehož pak pocítili i nezúčastnění hudebníci z pražských symfonických orchestrů, které tato laciná, ale líbivá politika připravila o vystoupení na zajímavém trhu, o příjmy a konečně i o zvýšení vlastní prestiže ve světě. Provokace aktivistů a přehnaná čínská odplata jsou učebnicovou ukázkou špatné praxe a nepochopení základních přístupů v mezinárodních vztazích.

Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu

Text vyšel jako komentář pro deník Právo dne 9. září 2019