První československý velvyslanec v ČLR F. C. Weiskopf – zneuznaný diplomat a zapomenutý spisovatel

První československý velvyslanec v ČLR F. C. Weiskopf – zneuznaný diplomat a zapomenutý spisovatel
4 / 10 / 2019 Ivana Bakešová

Letošní 70. výročí navázání diplomatických styků Československa s Čínskou lidovou republikou nám nabízí příležitost vzpomenout na osobnost prvního československého velvyslance v ČLR - PhDr. Františka C. Weiskopfa.

F. C. Weiskopf nebyl profesionální diplomat, stal se jím řízením osudu na krátkou dobu bezprostředně po konci 2. světové války. Pouhou shodou okolností se jeho krátká diplomatická praxe týkala právě Číny. Weiskopf, původem z německy mluvící pražské židovské rodiny, byl především spisovatel a novinář. Byl typickým představitelem pražské meziválečné německojazyčné avantgardy.

Spolu s F. Kafkou, E. E. Kischem či F. Werflem se podílel na formování pražského intelektuálního prostředí charakteristického spojením tří svébytných kultur. Jeho životní osudy a dílo jsou zajímavé nejen ve vztahu k Číně, ale především jako svědectví o době, která zdaleka nebyla tak učebnicově zploštělá, jak ji dnes většinou vnímáme.

Jak se dozvídáme z jeho vlastního životopisu, narodil se 3. dubna 1900 v obci Stašov u Hořovic do národnostně smíšené rodiny. V emocionálně vypjaté době, kdy jako 18letý narukoval v posledním roce války na italskou frontu, se seznámil s marxistickou literaturou. Myšlenky, které zde našel, ho ovlivnily na celý život. Jako gymnazistu ho přivedly do společnosti J. Fučíka, I. Sekaniny, J. Švermy a dalších podobně orientovaných mladých intelektuálů. Společně s nimi založil časopis Avantgarda určený mladým dělníkům a studentům. V roce 1919 vstoupil do německé sociálně demokratické strany a o tři roky později do KSČ. Byť sám pocházel z poměrně dobře situované rodiny, těžce snášel pohled na bídu, která v té době sužovala značnou část dělnictva. Přeložil do němčiny Olbrachtovu Annu proletářku a svůj vztah k tomuto tématu vyjádřil i v románu Převrat o ideologickém dilematu mladého Němce žijícího v převážně slovanském Československu.

Weiskopf, vystudovaný germanista a historik, se literárními recenzemi a polemikami snažil o sblížení českého a německého kulturního prostředí. Reportáže psal česky i německy, ale beletrii pouze německy. Spolu s dalšími německými intelektuály žijícími v Praze se snažil uvádět česká literární díla do německojazyčného prostředí. Jako člen kulturní delegace navštívil spolu se Z. Nejedlým, V. Vančurou a V. Nezvalem Sovětský svaz. O cestě přednášel pro veřejnost a nadšení ze sovětské ideologie ventiloval i ve své poezii. Dostal se kvůli tomu do sporu s československou justicí a byl několikrát postaven před soud, dokonce byl za propagaci sovětské ideologie odsouzen k půlročnímu odnětí svobody.

Po vykonání trestu v roce 1928 odešel, stejně jako o rok dřív Kisch, do Berlína, kde pět let působil jako literární kritik pro různé německé, francouzské a československé kulturní revue. V Berlíně také potkal svou budoucí ženu Gretu Bernheimovou, dnes v Německu velmi ceněnou autorku dětské literatury. Po nástupu fašistů, kdy jim bylo odebráno právo pobytu v Německu, se Weiskopfovi vrátili do Prahy. 

V roce 1937 se Weiskopf stal nositelem jedné z Herderovských cen „za literární dílo sloužící věci přátelství a sblížení národů". Cena mu byla udělena za sbírku překladů české a slovenské poezie Srdce – štít do němčiny. Byla to jeho druhá sbírka překladů české a slovenské poezie. Následovaly další dvě a řada antologií. Kromě toho vydal román Pokušení, ve kterém jako očitý svědek popsal situaci v Německu před nástupem fašismu. Spolupracoval s francouzským listem Ce Soir a s týdeníkem Nos Regards.

Po Mnichovu, kdy mu československé úřady zakázaly spolupracovat s francouzským tiskem kontrolovaným komunistickou stranou, odejel do Paříže. Spolu s L. Aragonem, R. Rollandem, A. Tolstým a P. Nerudou se účastnil práce Asociace na obranu kultury. Na jaře 1939 vydal knihu Tragedie ČSR, která podle jeho vlastních slov „obsahuje dokumenty odhalující zákulisní hru západních mocností a jejich partnerů v Praze v předvečer konference v Mnichově."

V květnu 1939 byl Weiskopf pozván do USA, aby se zúčastnil sjezdu protifašisticky orientované Ligy amerických spisovatelů a tříměsíčního turné po USA. Původně mu bylo uděleno pouze krátkodobé vízum, ale po vypuknutí války v Evropě mohli Weiskopfovi požádat o statut uprchlíků. Ve Spojených státech Weiskopf napsal a vydal celkem 21 titulů přeložených do 12 jazyků. Výsledkem spolupráce s německým antifašistickým exilem jsou dějiny německé antifašistické literatury Pod cizím nebem. V USA se Weiskopf stal členem klubu Marka Twaina a čestným členem PENklubu.

Po roce 1945 postihlo manžele Weiskopfovy byrokratické opatření, na základě kterého jim nebylo přiznáno československé státní občanství. Bylo to v souladu s tehdy přijatým zákonem, podle kterého československé úřady nepřiznávaly československé státní občanství těm občanům předválečného Československa, kteří uváděli národnost německou. Nepomohla ani snadno dokazatelná antifašistická činnost. Protože osobám bez platného pasu americké úřady neprodlužovaly povolení k pobytu, hrozilo Weiskopfovým, že v únoru 1946 budou muset opustit USA a vystěhovat se do třetí země jako osoby bez státní příslušnosti. Situaci vyřešil kulturní přidělenec u československého konzulátu v New Yorku, který přesvědčil ministerstvo informací a osvěty a jeho prostřednictvím ministra zahraničí Jana Masaryka, že jsou Weiskopfovy kontakty na kulturní kruhy v USA pro Československo nepostradatelné.

Weiskopf byl jmenován tiskovým přidělencem konzulátu v New Yorku. Nepobíral sice plat, ale díky služebnímu pasu mu bylo automaticky obnoveno československé občanství a mohl se se ženou vrátit do ČSR. Tímto kuriózním způsobem se z Weiskopfa-spisovatele stal Weiskopf-diplomat. V roce 1947 byl jmenován velvyslaneckým radou ve Washingtonu, na jaře 1949 velvyslancem ve Stockholmu a v lednu 1950 velvyslancem v Pekingu. Když později vzpomínal na chvíli, kdy se upsal diplomacii, napsal: „Uvědomil jsem si sice, že jako diplomat se budu muset vzdát na určitou dobu a do určité míry svého nejvlastnějšího povolání, kterým je literatura, ale netušil jsem, jak vážně podceňuji délku oné doby a míru onoho omezení a sebezapření. Když se na to dnes dívám s poznatky a zkušenostmi, které jsem nabyl ... musím přiznat, že jsem se dopustil těžké chyby ... Diplomatická služba ... omezuje a oklešťuje ... Moje čtyři roky a tři měsíce diplomatické služby jsou dost velkou cenou za omyl, kterého jsem se dopustil."

Jako první československý velvyslanec v ČLR začal Weiskopf úřadovat v Pekingu 7. ledna 1950 a o týden později předal akreditační listiny. Jeho působení v ČLR, které trvalo do jara 1952 je s odstupem času třeba hodnotit jako mimořádně úspěšné, přestože byl Weiskopf z Pekingu předčasně odvolán.

Weiskopf v Číně zúročil zkušenosti, které načerpal službou v zahraničí a ochotně je předával čínským kolegům. Pořádal semináře pro zaměstnance MZV a budoucí diplomaty a na velvyslanectví pro ně organizoval vzorové akce. Byl schopný sledovat dění kolem sebe s nadhledem a bez velkých emocí. Jeho zprávy posílané do Prahy jsou proto nenahraditelným zdrojem informací o situaci v ČLR v prvních měsících po založení.

Přes obdiv k budovatelskému úsilí, kterého byl v Číně svědkem, nepodlehl v Československu tehdy módní euforii z „lidové Číny" a informoval vládu poměrně objektivně. Upozorňoval, že se ČLR potýká s problémy, jaké evropské země neznají, a proto nemůže mechanicky kopírovat zkušenosti importované z Evropy.

Vysvětloval, že rozdílné historické zázemí vede často k odlišnému chápání věcí současných a k rozdílné interpretaci konkrétních výroků. Vysvětloval, proč je třeba obrnit se při jednání s Číňany trpělivostí. Všechna tato upozornění se v Praze setkávala s rozpaky, neboť nekorespondovala s oficiálně hlásanou ideologií.

I když velvyslanectví fungovalo dobře a velvyslanec byl mimořádně aktivní, začaly se v průběhu roku 1951 kolem Weiskopfa stahovat mraky. Atmosféra v Praze houstla, schylovalo se k politickým procesům a jeho postoje podtržené levičácko-anarchistickou minulostí a židovským původem začaly být podezřelé. V lednu 1952 padlo na ÚV KSČ rozhodnutí Weiskopfa z Pekingu odvolat. Se zdůvodněním, že „je buržoazního původu, větší část života strávil v cizině, především v kapitalistické, kde se stýkal s intelektuály – kosmopolity. Projevuje se to jak v rodině, tak na velvyslanectví, kde se úřaduje převážně anglicky. Příbuzní žijí v USA, v Latinské Americe a v Izraeli. Udržuje příliš časté styky se západními diplomaty... Vůči čínským soudruhům vystupuje přezíravě, až urážlivě." Tři měsíce nato Velvyslanec Weiskopf opustil Peking. Úřad předal kariérnímu diplomatovi F. Komzalovi, který, soudě podle zpráv posílaných do Prahy, pevně dodržoval stranickou linii a pochybnosti svého předchůdce nesdílel. Pobyt inspiroval Weiskopfovu jedinou knihu o Číně nazvanou Cesta do Kantonu.

Po návratu do Prahy zůstal Weiskopf zaměstnancem MZV, ale bez konkrétního zařazení. Bylo to v době procesů se „spikleneckým centrem" a zřejmě cítil nebezpečí. Požádal o neplacenou dovolenou, odejel do NDR, kde obnovil stará přátelství a s jejich pomocí si zajistil zázemí, které mu umožnilo zříci se československého občanství a přesídlit do NDR natrvalo. Jako důvod uvedl, že píše svá díla německy a je v Německu považován za jednoho z předních spisovatelů. Je nutné, aby žil v zemi, kde žije největší počet jeho čtenářů, aby byl v denním styku s jazykem, kterým píše, a s lidmi, o kterých píše. O dalších důvodech tak dramatického rozhodnutí se lze jen domýšlet.

V Německu je Weiskopf jako spisovatel dodnes vysoce ceněn. V roce 1960 vyšly jeho sebrané spisy v osmi svazcích a od roku 1957 uděluje berlínská Akademie der Künste cenu F. C. Weiskopfa autorům, v jejichž díle je „obzvlášť akcentována kritičnost jazyka a jeho reflexe". Cena je udělována nepravidelně v den Weiskopfových narozenin a je dotována € 5 000. V České republice je Weiskopf jako spisovatel téměř zapomenut.

Zbývá ještě zmínit paní Gretu Weiskopfovou, která se jako manželka velvyslance aktivně podílela na činnosti našeho zastupitelského úřadu v Pekingu. Paní Greta se narodila v roce 1905 v Rakousku v rodině pocházející z Čech. Po svatbě s Weiskopfem opustila zaměstnání sekretářky a věnovala se výlučně psaní, především reportážím pro dělnický tisk a povídkám pro děti. První knížku, Ede a Unku vydala pod jménem Alex Wedding v roce 1931. Její druhá kniha Ledové moře volá líčí dobrodružství trosečníků v ledovém oceáně, hrdinné činy sovětských letců, kteří se snažili o jejich záchranu a zároveň malá dobrodružství party pražských dětí, které se vydaly Čeljuskincům na pomoc. Kniha byla ještě před válkou přeložená do čtyř jazyků, po válce znovu vydaná česky i slovensky a byl podle ní natočen film. V USA vydala Weiskopfová dvě knihy s německou historickou tematikou a po válce knihu Železný buvolek, pro kterou čerpala námět z pobytu v ČLR. Právě tato kniha jí získala cenu státního úřadu pro literaturu za nejlepší knihu pro děti.

František C. Weiskopf zemřel v roce 1955 a jeho žena v roce 1966. Oba jsou pochováni v Berlíně.

Ivana Bakešová, sinoložka a historička
Marie Karlická
, germanistka