Nenuceně systematický postup Číny v Sýrii?

Nenuceně systematický postup Číny v Sýrii?
3 / 12 / 2019 Ondřej Krátký

V průběhu poměrně krátké doby došlo v Sýrii k minimálně dvěma významným obchodním událostem, kdy dovozce, který měl možnost v souladu s předpisy dovézt jím preferované evropské vybavení, dal nakonec přednost artiklu z Číny.

V prvním případě šlo o řešení dovozce kapitálového vybavení pro podnik průmyslové výroby (obor železářství), v případě druhém o rozhodnutí spoluzakladatele joint-venture, jehož cílem je soustředit se na projekty výstavby většího počtu zemědělských sil. Pro oba projekty měli zákazníci možnost vybrat si z několika dodavatelů, a to evropských, ruských, indických a íránských. Vysvětlení toho, že se výběr nakonec stočil na Čínu, bylo v obou případech dle hodnověrných referencí více méně podobné. Nešlo ani tak o cenu, ačkoli i ta hraje roli, ale především o obchodní kontext daných projektů. Konkrétně pak zejména o: a) nevypočitatelnost západních právních regulací včetně embarg, sankcí apod.; b) zpřísněný dohled na obchodem se Sýrií, tím spíš u výrobního kapitálu pro průmysl; c) obtížné platební podmínky, neboť klasické platby bankovním převodem jsou do Sýrie z více důvodů v zásadě nerealizovatelné.

Výše uvedené by znamenalo přinejmenším tři věci:
1) Čína společně se Sýrií uvedeným překážkám ve vzájemné obchodní výměně buď nečelí, nebo je umí efektivně řešit;
2) Sýrie se na Čínu začíná orientovat stále víc, tj. nejen teoreticky a ve věcech dennodenní potřeby (jako jsou např. mobily), ale již i v investičních celcích;
3) Čína má takto dobře nakročeno pro další, eventuálně přímější obchodní expanzi do Sýrie. Nutno dodat, že momentálně se vzájemným byznysem na dovozní rovině stále ještě zabývají výlučně jen syrští obchodníci, kteří vše organizují, platí, budují a dále na území Sýrie komercializují, zatímco Čína v obchodně-strategickém slova smyslu pořád ještě vyčkává.

V obou zmíněných případech přitom možná jde o nové, ale rozhodně ne ojedinělé projekty. Dobře fungující a dlouhodobější spolupráce existuje mezi minimálně třemi čínskými automobilkami a jejich lokálními syrskými montovnami. Čínská projekčně-stavební firma Sinoma stále seriózněji uvažuje o pokračování svých realizačních aktivit na projektu cementárny u Damašku, který byl z bezpečnostních důvodů roku 2011 čínským stavebním týmem opuštěném. Kromě toho má Sinoma v Sýrii rozjednán minimálně jeden větší projekt, a to v rámci plánovaného celkového posílení cementárenské struktury země. Nemluvě o dodavatelích komunikační a jiné elektroniky. Ať již drobných komunikačních zařízení – civilních a speciálních (mj. Huawei, který si v roce 2018 i v Sýrii coby jeden z klíčových dodavatelů státního telekomu „zažil své“) či větších zařízení a výrobců (mj. etablovaní Poly Technologies anebo kolem možných obchodů a příležitostí průběžně brousící strategický dodavatel Norinco).

Jak je momentálně pro Syřany Čína životně důležitá, tak atraktivní je pro Peking v dlouhodobém pohledu i Sýrie. Aktuální syrské potřeby v současné geopolitické konstelaci navíc představují jinak těžko získatelné reálné „vstupy“ do „mikrolaboratoře“ tvorby takového obchodního systému, který by měl či mohl být alternativou tomu „klasickému“, „oficiálnímu“, resp. „západnímu“. Kromě nacházení cest, jak zastoupit základní prostředky směny, tedy např. americký dolar eurem, zlatem, juanem, rublem, barterem atp., má celá věc i své geopolitické implikace. Může se tak stát, že Sýrie, která vždy byla tím, kdo z Blízkého východu vzhlíží na Západ, začne coby „ten nejzápadnější z Asie“ vzhlížet do jejího „Středu“. Jinými slovy dojde, pokud už nedochází, k přepólování základního kulturního nastavení ohledně toho: a) kde je civilizační centrum; b) kde hledat ochranu i zdroje; c) kde mít coby „periferie“ svou geopolitickou „gravitační“ základnu.

Připustíme-li pak, že jedním ze substitutů za klasické prostředky směny (nejtypičtěji za bankovní převod dolarů) bude kupříkladu barter v podobě íránské ropy s tím, že danou ropu Číně dodávající Teherán se tak stane i logistickým prostředníkem, konstatujeme, že garant takové směny velmi pravděpodobně bude i klíčovou spojkou pro zásobování nejen Sýrie, ale i celé západní Levanty. Měl-li by tuto roli plnohodnotně převzít Írán, učinilo by to z něj záhy v „nevinném“ logistickém pojetí Pekingu jeden z hlavních hubů takové „velké logisticko-obchodní symfonie“ – tedy faktického regionálního naplnění vizí projektu OBOR. Přičemž ke všeobecné spokojenosti všech zúčastněných, byť úměrně subjektivitě vnímání. Zatímco Číňané by takovýto Írán v tradiční chanské logice (ve smyslu „[obchodně] již stejně ovládáme celý svět – jen to některé země neví a některé se to vlastně ani dozvědět nemusí“) považovali za jeden z klíčových strategických bodů, íránský revoluční klérus by Írán nadále vnímal jako středobod (navíc patřičně vyztužený) veškerého regionálního dění.

Dlužno jen dodat, že s narůstajícím objemem sankcí, mediálně živenou atmosférou obchodní války a dalšími hostilními kroky Západu v čele s USA vůči Levantě, Íránu, ale i Číně samotné pravděpodobnost naplnění tohoto scénáře postupně narůstá. A staví-li takový scénář mimo hru Moskvu, podobně jako i úvodem uvedená reálná momentální preference syrských zákazníků pro čínská, spíš než ruská řešení, je to tak jen zdánlivě. Rusko nejenže by bylo první, kdo by se k takovému alternativnímu obchodnímu systému připojil, ale na tvorbě nějaké jeho podoby již teď systematicky (spolu)pracuje.


Ondřej Krátký, orientalista, etnolog, externí konzultant na Blízkém Východě a zakladatel serveru Rebuildsyria.cz.