Hedvábná historie: symbol přepychu i bájní vládci

Hedvábná historie: symbol přepychu i bájní vládci
20 / 9 / 2019 Vladimír Liščák

Hedvábná tkanina je jedním z čínských tradičních výrobků, které se staly známými po celém světě. Všude tam, kam se čínské hedvábné výrobky dostaly, zapůsobily hlubokým dojmem. Výroba hedvábí v Číně rostla dynastii od dynastie a záznamy v čínských análech nám dávají určitou představu o jejím objemu. Například se udávalo, že náklady na jedinou inspekční cestu chanského císaře Wu-tiho do Šan-si a Šan-tungu byly „přes jeden milión štůčků hedvábí". Hedvábí vybrané jako daň v Če-ťiangu za vlády sungského císaře Kao-cunga (vládl 1127–1162) dosahovalo objemu 1,17 miliónu štůčků hedvábí.

Velmi záhy se čínské hedvábí šířilo na Západ po cestě, která mnohem později dostala po něm své jméno – Hedvábná cesta. Čínské hedvábí se na Západě stalo symbolem přepychu a velmi žádaným zbožím. Bylo doslova vyvažováno zlatem a stalo se nejvíce ceněnou komoditou starověku od střední Asie po Řím. Obyvatelé Západu si ho velmi oblíbili pro jeho lehkost, pevnost, jemnost i tajemnost původu – dlouho si například Římané mysleli, že hedvábí roste na stromech v podobě chmýří. Po celé generace od zhotovení první hedvábné látky Číňané získávali zručnost a zdokonalovali techniku výroby, která byla ve starověkém světě nepřekonána a měla dalekosáhlý vliv na světovou textilní technologii.

Číňané však zřejmě nebyli jedinými, kdo vyráběli hedvábné látky. Například ve starozákonním proroctví Ezechielově, které vzniklo pravděpodobně v 6. století před n. l., jsou tyto řádky: „Pak jsem tě oblékl do pestrého šatu..., ovinul ti pás z jemného plátna a zahalil tě hedvábím... tvé oděvy byly z jemného plátna, hedvábí a pestrých látek..." (Ez 16,10-13). V hebrejském originálu bylo použito slovo meší nejasného významu, snad „hedvábná nit".

Vědci upozorňují na to, že kromě čínského hedvábí existoval ještě další druh hedvábí, které se získávalo z hedvábníka žijícího ve východním Středomoří. Je to jeden z druhů bource, který se živí listy cypřiše a dubu (bourec pajasanový, bourec dubový). Většinou se přehlíželo, že právě tato surovina dala ve starověku vzniknout výrobě proslulých jemných látek na řeckém Kósu a ve foinickém Sidónu, o nichž se možná uvedený starozákonní odkaz zmiňuje.

Rovněž v Novém zákoně je zmínka o hedvábí. Ta však již s největší pravděpodobností dokládá obchod s čínským hedvábím. V tomto případě je v originále již použito jednoznačného řeckého výrazu pro „hedvábí, hedvábnou tkaninu" sérikón. Ve Zjevení Janově, jež vzniklo někdy v 1. či 2. století n. l., se můžeme dočíst: „A bohatí kupci země naříkají a bědují nad ním, protože už nikdo nekoupí jejich zboží: náklady zlata a stříbra, drahokamů a perel, kmentu a purpuru, hedvábí a šarlatu..." (Zj 18,11-12)

Bájné počátky hedvábnictví

Počátky hedvábnictví v Číně jsou spojovány s bájnými vládci Fu-sim a Šen-nungem. Fu-si údajně jako první začal využívat housenky bource morušového k výrobě hedvábí a z něj vyráběných oděvů. „Božský rolník" Šen-nung zase jako první naučil lidi pěstovat morušovník. I morušovník vystupoval v nejstarších bájích. Na bájném stromě fu-sang, snad morušovníku, sídlilo v bájných dobách deset sluncí a spalovalo zemi, dokud božský střelec Chou-i devět z nich nesestřelil. Bájné počátky hedvábnictví se pojí rovněž se jménem hlavní manželky (či konkubíny) Žlutého císaře jménem Lej-cu z rodu Si-ling. Ta údajně jako první začala chovat bource a naučila lidi využívat zámotků jeho housenky a zpracovávat jejich vlákno.

Hedvábnictví dostalo později i svá božstva. Cchan-šen, Cchan-nü, Ma-tchou-niang, Ma-ming šeng-mu – to vše byla jména ženského božstva hedvábnictví a ochránkyně morušovníku. S touto dívkou-bohyní, poprvé zmiňovanou v Knize hor a moří (Šan-chaj ťing, asi 4. až 2. století před n. l.), je spjata legenda, známá v několika variantách. Podle nejúplnější varianty z 9. století n. l. byl jakýsi člověk unesen bandity a jeho kůň se vrátil sám do stáje. Žena onoho člověka přísahala, že provdá dceru za toho, kdo jí jejího muže přivede nazpět. Když nikdo ani po delší době se k tomu neměl, kůň se zvedl a odcválal. Za několik dní pak svého pána dopravil domů. Od té doby kůň přestal jíst a pít a neustále řehtal. Pán se divil, a tu mu žena řekla o své přísaze. Muž svého koně zastřelil šípem, stáhl z něj kůži a pověsil ji na dvoře. Když však dívka procházela kolem, kůže se kolem ní ovinula, vzlétla a spustila se na větve morušovníku. Dívka se přeměnila v housenku hedvábníka, která pojídala listí a plivala hedvábné vlákno. Podle pozdější legendy rodiče svou dceru uviděli, jak cestuje po nebi na onom koni – sestoupila k nim a řekla, že je nyní nebeskou vílou a musí zůstat na nebi.

Kult tohoto božstva se zrodil pravděpodobně v S'-čchuanu, kde je soustředěno největší množství chrámů na počest bohyně Cchan-šen. Jiným božstvem byl Cchan-cchung, mytický zakladatel starověkého státu Šu na území dnešní provincie S'-čchuan, který učil lid hedvábnictví a po zbožštění se stal ochráncem hedvábníků.

Původní vlastí bource morušového, jak již víme, je jihovýchodní Asie, avšak pravděpodobně již v neolitu byl domestikován v Číně. V roce 1926 čínští archeologové v neolitických nálezech v lokalitě u vesnice Si-jin-cchun v okrese Sia-sien, provincie Šan-si nalezli částečně odvinutý kokon ještě nedomestikovaného hedvábníka, divokého bource morušového (Rondotia menciana Moore). Naleziště náleželo mladší fázi kultury Jang-šao, datované do doby asi 2200–1700 před n. l.

Jiný nález byl učiněn roku 1958 v Čchien-šan-jangu v městské oblasti Wu-sing, město Chu-čou, provincie Če-ťiang. V bambusovém košíku byly nalezeny zbytky hedvábných výrobků, včetně příze a hedvábných stužek. Hedvábí údajně vyprodukovali již domestikovaní bourci morušoví (Bombyx mori L.). Nález byl radiokarbonovou metodou datován až do doby kolem roku 2750 před n. l., tedy prakticky do „doby Žlutého císaře".

V období dynastií Sia (asi 21.–16. století před n. l.) a Šang (asi 17.–11. století před n. l.) bylo hedvábnictví zřejmě již běžnou součástí hospodářského života. O chovu bourců, pěstování moruší a výrobě hedvábných látek jsou zmínky nejen ve starých textech vztahujících se k tomuto období, ale setkáváme se s nimi i na věštebných kostech a želvích krunýřích, bronzových nádobách. Na mnoha bronzových nádobách z doby Šang-Jin jsou otisky hedvábných látek či fragmenty hedvábné příze. Archeologové nalezli nefritové sošky bource morušového v životní velikosti v královských hrobech v An-jangu v provincii Che-nan i na jiných místech. Vyobrazení hedvábníka nalezneme i na bronzových nádobách šangské doby. Nápisy na zvířecích kostech a želvích krunýřích z doby Šang-Jin již obsahují znaky pro housenku bource morušového, morušovník, nespředená hedvábná vlákna a hedvábnou látku a najdeme tak rovněž věštebné nápisy týkající se hedvábnictví.

Za dynastie Čou (asi 11. století–221 před n. l.) byla kultivace morušovníku a chování bource morušového již rozšířena jak v severní, tak i jižní Číně. Hedvábí bylo hlavním materiálem používaným na roucha vládnoucí vrstvy. Zpracování hedvábí bylo dlouho výlučně ženskou záležitostí. Mnoho kapitol Knihy písní (Š' ťing), jedné z nejstarších čínských literárních památek, obsahuje četné zmínky o hedvábnictví, jako např. v básni „Sedmý měsíc":

"V jarních dnech se otepluje,
všude pokřikují žluvy.
Dívky s ošatkami v ruce
přecházejí po cestičkách,
trhají lístky moruší.
...
V osmém (měsíci) žneme rákosí.
V tomto měsíci bourců
se rozbujely moruše."

V období Západní Čou (asi 11. století–771 před n. l.) se morušovníky již pěstovaly v širokém měřítku. Archeologové zjistili, že tehdy byly rozšířeny dva typy morušovníku: stromový a keřový. Oba druhy jsou vyobrazeny též na bronzech z období Válčících států (475–221 před n. l.), které ukazují ženy sbírající listy morušovníku do košíků. Podle údajů čínských klasických knih se hedvábníci nechovali jenom pro podomáckou výrobu, ale existovaly rovněž speciální morušovníkové a hedvábníkové pěstitelské školky a zvláštní náčiní na chov bourců morušových – rámy a rohože.

Vladimír Liščák, sinolog a historik