Nádam: významný mongolský svátek uprostřed léta

Nádam: významný mongolský svátek uprostřed léta
9 / 7 / 2019 Martin Kváča

Poté, co náš džíp napojil vysychající nádrže, popojel do centra osady, kde se na velkém hřišti, jako pávi se svými rozevřenými a impozantními chvosty, naparovali urostlí mongolští mládenci, aby se svými vrstevníky poměřili zápasnický um a sílu. Někteří z nich již byli zaklínění do paží soupeřů, jiní ještě vyčkávali na pokyn přihlížejících sudí, aby začali zápasit. „Nádam," řekl mongolský řidič a pyšným gestem ukázal na urostlé a svalnaté mongolské zápasníky.

Nádam je významný mongolský svátek, který se slaví zpravidla v červenci, ale třeba v Tuvě i v srpnu. Jeho název pochází z mongolského „nádach", čemuž můžeme rozumět jako „hrát si", „bavit se".

My jsme se připletli k jakýmsi kvalifikačním zápasům na „místní" nebo „krajské" úrovni, ze které vítězové postupují do národního kola. To začíná každoročně 11. července v Ulánbátaru, tedy za pár dnů.

Rozličná klání uprostřed hřiště ukazovala, že není až tak důležitá hrubá síla, jako spíš rovnováha, mrštnost a technika. Zápasníci na sobě měli pestrobarevné kalhoty a vesty nebo kabátce, odhalující mohutnou hruď. Traduje se totiž, že se mezi zápasníky kdysi vmísila žena, co je pak všechny do jednoho porazila. A aby znovu nedošlo k takové potupě, napříště se každý zápasník musel prokázat plochou, svalnatou hrudí! Že je skutečně muž!

Zápasy někdy končí překvapivě rychle. Jiné trvají o několik vteřin déle, a to do okamžiku než se jakákoli část těla poraženého, vyjma chodidel, dotkne země. Poražený pak prochází pod rukama vítěze, co na oslavu triumfu, s pažemi vztyčenými nad hlavou, napodobuje bájného ptáka Garudu.

Historie slavností Nádam se připomíná už v časech mongolské dynastie Yuan (Jüan, 1271 – 1368). V mongolštině pak celý název zní eriyn gurvan naadam, s významem „tři disciplíny pro opravdové muže", protože v nich mongolští mladíci soutěží v zápase, ve vytrvalostním závodě na koních a v lukostřelbě.

V čínském Vnitřním Mongolsku bývá svátek pohyblivý, vrcholí na přelomu první a druhé dekády července v hlavním městě Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, v Hohhotu (Modré město).

Ve vlastním Mongolsku pak oslavy vrcholí v hlavním městě Ulánbátar a to po dobu pěti dnů od 11. do 15. července. Město se dříve jmenovalo Urga. Dnešní název Ulánbátar získalo až ve 20. letech minulého století, znamená „rudý bohatýr", „rudý rytíř" na paměť mongolského revolucionáře Damdina Süchbátara.

Nedávné studie ruských a mongolských odborníků pak potvrdily, že ruské slovo „богатыр" – bagatýr, česky bohatýr, tedy něco jako „ctnostný rytíř", pochází právě z mongolského „baatar, bátar".

První den oslav se tedy váže na výročí založení Mongolské republiky – 11. července 1921 –, a je dnes státním svátkem. V roce 2014 se pak výnosem mongolského parlamentu třídenní oslavy prodloužily na pětidenní volno.

Po pádu Čínského císařství v roce 1911 vyhlásilo tak zvané Vnější Mongolsko s podporou Ruska nezávislost. Teokratická vláda Bogdchána, hlavy lámaistické školy Gelugpa, jej spravovala do roku 1919, kdy se jej Čínská republika pokusila začlenit zpátky do Číny. V roce 1921 zasáhli ruští bělogvardějci, ty následně vyhnali rudoarmějci podporující mongolského bolševického vůdce Damdina Süchbátara. Nezávislost Mongolské republiky byla vyhlášena 11.7.1921, rovněž s diplomatickou a vojenskou podporou Ruska.

V tajných smlouvách pak Rusko slíbilo oblast tzv. Vnitřního Mongolska Japonsku, které pak v početných invazích začalo toto území okupovat, především ve třicátých letech dvacátého století.

Mongolové na území Vnitřního Mongolska formovali tajné revoluční spolky, většinou napojené na komunistické hnutí, až o desetiletí později. Celé hnutí vedl Ulanfu, čínsky Wu Lanfu (Wu Lan-fu, 乌兰夫 ) který se později stal předsedou Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, vyhlášené 1. května 1947, tedy skoro dva roky před vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949.

Čtenáře možná napadne, jak je to s tím Vnitřním a Vnějším Mongolskem, tedy současnou Autonomní oblastí Vnitřní Mongolsko a Mongolskou republikou. Ale o tom si budeme muset povědět příště...

„My jsme mezitím své pohledy zaměřili na ochozy, což bylo bílé zábradlí, přesněji nízká ohrada, sahající jen po kolena. Byla obsypána zvědavými diváky jako elektrické dráty vlaštovkami, sesedajícími se před podzimním odletem do jižních krajin.

Po zápase následovala lukostřelba. Od dob Čingischána jsou mongolští lukostřelci známí po celém euroasijském kontinentu. Jejich dovednost při zacházení s reflexním lukem, síla v tahu a konečně přesnost zásahu jim daly světový věhlas.

Poslední disciplínou je závod na koních v krajině, dlouhý až třicet kilometrů. Právě mistrovské jezdectví, spojené s lukostřelbou a chytrou loveckou taktikou, stálo za neporazitelností mongolských nájezdníků v dobách mongolské dominance od Amuru až k řece Moravě.

A tak je na slavnostech nádamu ve vzduchu cítit, jak všichni přítomní vzpomínají na slavnou válečnickou minulost a vzdávají hold svým národním hrdinům. Těm minulým i přítomným.

Martin Kváča, sinolog a pedagog