Smír smrti a Dušičky mezi kulturami

Smír smrti a Dušičky mezi kulturami
31 / 10 / 2019 Vít Vojta

Začátek zimy a nejtemnější část roku je na severní polokouli spojena s kultem smrti a zemřelých předků. Odlišné civilizace jej slaví v podobném čase, řídí se nejspíše tzv. čtvrtícím dnem v půli mezi dnem rovnodennosti (den a noc jsou stejně dlouhé) a zimním slunovratem (noc je nejdelší a den nejkratší).

Sem patří křesťanský den Slavnosti Všech svatých, zahrnující kromě kanonizovaných svatých i ty, jejichž svatost zná jen Bůh (1. listopad) a Svátek věrných zesnulých, lidově Dušičky (2. listopad), nejpopulárnější je však předvečer Všech svatých Halloween (z názvu All Hallows' Eve), s počátkem v keltském svátku Samhain nebo v ještě starším židovském svátku (31. říjen).

Čína slaví Svátek duchů (má celkem tři velké Svátky duchů) v první den desátého lunárního měsíce, což bylo letos 28. října. Tradičně se uctívají předkové doma (jangové sídlo), kam se před tabulku se jmény zemřelých předků pokládají obětiny a zapalují vonné tyčinky. Současně se uctívají i hroby předků (jinová sídla), jejich úklidem a pálením obětin, zejména tradičních obětních papírových peněz a pak „posíláním zimního oblečení" speciálně v tento „první den zimy". Oblečení se „posílá" pálením pětibarevných papírových symbolů. Obětuje se nejen vlastním předkům, ale obdarovávají se i „osamělí duchové (co zůstali bez mužského potomka) a zbloudilí duchové".

Představa, že v těchto dnech je hranice mezi světem živých a mrtvých otevřena, je rovněž mezikulturní. Křesťané dávali ten den do olejových lamp máslo, aby si duše na chvíli puštěné z očistce mohly namazat spáleniny. Staří Slované pak připravovali rituální hostiny přímo na rodové nekropoli (pohřebišti).

V současné Číně se nejvíc pohřbívá žehem a na obrovských hřbitovech je místní správou připravena řada „obětních kapliček" s pultovým oltářem, kde je možné pálit obětiny bez rizika požáru. Avšak riziko dlouhých front, odpovídajících počtu obyvatel současných měst, je v předvečer svátků velmi vysoké.

Smrt není nutně vnímána s úděsem. Bývala chápána jako návrat do prapůvodna (视死如归 shi si ru gui) nebo jako přechod do další dimenze. Velmi inspirující je příprava a průběh odchodu z tohoto světa, který v tradičních kulturách nekončil už fyzickou smrtí, tedy nenávratnou zástavou tělesných funkcí a vymizením všech funkcí mozku. Inspirující je navádění zesnulého k cestě za světlem. Po opuštění hmotného těla nemá totiž zesnulý ulpívat na svém bývalém životě a pokoušet se být nadále s pozůstalými, kteří jej už stejně nemohou vnímat, ale má se vydat do světla (jako v americkém filmu pro pamětníky „Duch"). Tento proces, probíhající po fyzické smrti ještě řadu dní, velmi podrobně popisuje třeba Tibetská kniha mrtvých, ale reflektují jej i další kultury s velkou shodou. Podobnou zkušenost potvrzuje i Raymond Moody, autor bestselleru Život po životě (Life after life) o zážitku blízké smrti (near death experience), který opakovaně přednášel i v České republice.

Klíčem k pokojné smrti se tak jeví smíření se světem a s lidmi, vzájemná odpuštění a rozhřešení. Aby se rozpustila všechna provinění, spory a neústupná pýcha, zejména mezi blízkými. Umírající obvykle vnímají až do poslední chvíle, možnost odpovídat mají ale stále těžší, a tak někdy reagují jen nepatrným pohybem víček nebo rtů. Dokáží dlouho čekat na návštěvu nejbližších a až pak odejít.

Svátost nemocných, dříve poslední pomazání, nebo též svaté mystérium pomazání nemocných, je základní praktikou křesťanského světa, kdy po zpovědi a společné modlitbě dostává umírající rozhřešení. Kněz vede duchovní rituál společné kontemplace a pomáhá umírajícímu na cestu, podle svého poznání mu sděluje mystérium smrti.
V Číně tuto funkci dodnes plní „pán jinu a jangu"(阴阳先生 yinyang xiansheng)vycházející z taoistické tradice. V rámci pohřebních obřadů směřuje zemřelého k přechodu do jeho další dimenze a následně se o něj duchovně stará.

Podle buddhistického učení se bytost během smrti přesunuje z oblasti smyslů do jemnohmotné a nakonec nehmotné sféry. Část tohoto poznání lze získat již za života prostřednictvím meditací. Jemnohmotná oblast je už vymezena jen světlem a dál za ní je Prázdnota. Veliká Prázdnota.


Vít Vojta, Sinoskop – Institut pro současnou Čínu