Tip na dovolenou: Zkuste pobýt v buddhistickém klášteře

Tip na dovolenou: Zkuste pobýt v buddhistickém klášteře
19 / 8 / 2019 Vít Vojta

S příchodem podzimního chladna a bičujících plískanic, samy od sebe se začnou vybavovat teplé chvíle s jasem léta. K mým „ohřívačům" patří buddhistický "Klášter dlouhověké mírnosti" Shouning si (Šou-ning s' 寿宁寺). Ten leží v jedněch ze čtyř svatých buddhistických hor Číny, v Pětistupňových horách Wutai shan (Wu-tchaj šan 五台山), v provincii Shanxi (Šan-si 山西).

Buddhistický klášter je jako živý organismus. Probouzí se o čtvrté ráno, když jím začne procházet mnich s dřevěnou klapačkou. Hned na to se ve východní věži rozezní zvon, doprovázený hluboce posazeným zpěvem. U malých plamínků věčného světla, při sochách svatých, se rozžehnou další svíce. Vstávají mniši a laici, pobývající v klášteře.

Počet obyvatel tu bývá otevřený, přesné číslo snad tuší jen převor s kuchařem. Mniši jsou potulní, málo z nich pobude v klášteře déle než rok, většinou za svým osvícením putují z chrámu do chrámu. Laici se ze své rutiny: rodina – práce – společenský život, mohou utrhnout jen na chvíli, zdrží se týden, dva, pookřejí a znovu se vracejí bzučet do svého úlu.

Nezměrná šíře duše

V klášterech bývají desítky až stovky lidí. Tradice nastavila počet mnišských zaměstnání na čtyřicet osm, včetně správce zeleninové zahrádky nebo vedoucího latrín. V malých mnišských komunitách plní jeden mnich více funkcí nebo se sjednají kuchařky z vesnice.

Život všech bytostí má stejnou cenu, a tak jsou v klášterech přijímána všechna zvířata. Z ptáků to bývají hlavně holubi, hrdličky, vrabci, straky a někde i chovaní loskutáci, co občas z bidýlka deklamují sútry. K horským klášterům patřívá i dvojice psů, příznačný je tibetský mastif se silnou kostrou a lví srstí, přátelský a nebojácný.

Hlubokým barytonem štěkání sem tam přeruší ticho kláštera, aby upozornil na vetřelce. Říká se, že umí odhalit i ty spirituální, které běžně nevnímáme. Koček bývá méně, možná pro jejich dravost, buddhismus nechce brát život.

Jak se blíží pátá, všichni se shromažďují do hlavní haly k hodinové ranní lekci. Mše je lekcí, protože se její účastníci zase o kousek zkultivují. Rozestavení je rituální, mniši vpředu, laici vzadu a ženy vpravo, bráno z pohledu soch na oltáři. Mniši nosí roucha s přehozy, laici, co již prošli rituálem přijímání – pokleknutím ke sjednocení, si přes civilní šaty mohou přehodit hnědé chanské roucho se splývavými rukávy. Roucho je dlouhé a volné, a když jeho nositel rozepne ruce do stran, šat s rukávy vytvoří širokou stěnu. Všeobjímající šíře šatu a velikost rukávů s vnitřní kapsou o rozsahu pytle, naznačuje symbolicky základní přístup – nezměrnou šíři duše a přijímající princip, který už nemusí zdůrazňovat toleranci a snášenlivost, protože je v něm tak hluboce zakořeněna.

Žádné maso

Mši rozbíhá bubnování a cinkání zvonků. Spustí se chór hlasů, zprvu pomalá deklamace Sútry jádra přechází do bubnem vedeného bleskového rytmu, kterému pak už stačí jen ti, co sútry zpívali tisíckrát. Při klanění k oltáři se sklouzne do kleku, každý se na svém polštáři dotýká čelem země a pak se znovu staví, dlaně spojené před hrudí přitom zvedá před ústa, před vrchol hlavy a pak je vrací zpět před hruď.

Kombinace súter a dlouhé mantry „Osmdesáti čtyř jmen osvícených" přejde do rituální chůze šňůrového procesí, vedeného vpředu stojícími mnichy. Ve směru hodinových ručiček se po obvodu prochází prostorem hlavní haly, pak se kruh zužuje, aby se celý prostor naplnil. Procesí pak přejde znovu do rituálních úklon. Potom je najednou konec, ještě úklona k oltáři a už se překročí práh a odchází ze schodů.

Kam? Po krátké hygieně je čas na rituální snídani. Buddhisté jedí pravidelně, mají režim ranního ptáčete, takže rituální snídaně je od šesti a oběd už od jedenácti. Jídlo začíná v refektáři společnou modlitbou a poděkováním za dar jídla. Kuchyňská služba roznáší rýžovou nebo jáhlovou kaši, vařenou rýži, nudle, placky, knedlíky a k tomu dušenou, smaženou a nakládanou zeleninu. Žádné maso, česnek a pórek, méně oleje.

Kdo chce přidat, kývne hlavou na roznášející a dostane další naběračku. Jí se pomalu, bez napětí a nevhodného cinkání hůlek o porcelánovou misku. Na konci jídla se dává po kusu ovoce, v létě to jsou hlavně melouny a dýně. Večeře bývá od pěti do šesti, už bez rituálů, každý se k jídlu připraví po svém. Pokud v klášteře pobývá více osob než pojme jídelna, tak všichni ti zedníci, sochaři a malíři chodí k jídlu ve druhé nebo třetí vlně.

Úklid sebe sama

V mezičase se pracuje, uklízí a studuje. Už ráno po snídani máchá každý čirokovou metlou a zametá prach a smetí. Uklízí se, aby bylo čisto a pořádek, ale nejdůležitější je řád, vytvořený uklízením v sobě. Uklízíme sebe sama.

Podvečerní mše bývá od čtyř do pěti, před večeří. Po večeři se hodinu znovu uklízí, nebo jen tak prochází kolem po kopcích, mezi travou, kravami a rakytníky. Pak přichází společná meditace, zahájená čtením sútry a zpěvem mantry, trvající hodinu a půl nebo dvě hodiny. Meditace je důležitým krokem k osvícení, jejím prostřednictvím se lze spojit s Nebem a Zemí, s celým vesmírem a přiblížit se k prohlédnutí skrz ten zvířený prach našeho lidského světa. V klášteře vede meditaci vždy některý zkušený mistr a o to dál se dá dojít.

Od devíti se celý klášter ubírá ke spánku. Muži se ukládají ve společných pokojích nalevo, ženy napravo, bráno z pohledu Buddhů na hlavním oltáři čelem ke vstupní bráně. Klášterem prochází mnich s jednoruční dřevěnou klapačkou, klepající do spodní dřevěné desky. Další mnich vystoupí o deváté do východní věže zazpívat a rozeznít zvon, po chvíli se k němu přidá další bubnováním v západní věži. Protože rána ohlašuje zvon na východě, ale večer patří bubnu na západě. V deset už je všude zhasnuto a klášter přejde do spánku. Unaveni ulehnete a máte čisto v duši.

Vít Vojta, sinolog a občasný laik v buddhistických klášterech