Úryvek z románu Bratři, satirického obrazu současné Číny

Úryvek z románu Bratři, satirického obrazu současné Číny
6 / 6 / 2019 Jü Chua

Sinoskop svým čtenářům přináší úryvek z knihy Bratři od čínského autora Jü Chua v překladu Petry Martincové, vydaného nakladatelstvím Verzone (k zakoupení na https://www.verzone.cz/edice-xin/bratri/). Tento román je satirickým obrazem současné Číny, konkrétně čtyřiceti let od Kulturní revoluce, přes Teng Siao-pchingův ekonomický zázrak až po první roky 21. století.

Bratři Plešoun Li a Sung Kang se společně protloukají těžkým dětstvím během Velké kulturní proletářské revoluce, kdy za dramatických okolností přicházejí o otce i matku. V dospělosti jejich životy zásadně ovlivní hospodářské reformy, prudké ekonomické a sociální změny v zemi a nástup tvrdého kapitalismu. Jü Chua čerpá ze života bezprostředně kolem sebe a popisuje jej s humorem a nadsázkou, jednoduchými jazykovými prostředky, typickými pro obyčejné lidi provinčního městečka Liou, kde se román od začátku až do konce odehrává.

Kapitola 51

Každý, kdo si sám sebe vážil – ale co to povídám – i ti, co si sami sebe nevážili, to znamená doslova všichni Liouští, nosili obleky, které z Japonska dovezl Plešoun Li. Muži se do nich nastrojili, pyšně se pak nakrucovali a prohlašovali, že vypadají jako nějací zahraniční prezidenti nebo premiéři. Plešoun se mohl uchechtat, když to slyšel.
„No, tak to jsem se teda vyznamenal – Liou má teď tisíce zahraničních prezidentů."
Zato ženy chodily dál ve starém. Muži se jim vysmívali, že vypadají jako venkovské buranky. A naparovali se před výlohami. Kdyby to bývali věděli dřív, že jednou budou vypadat jako nějací evropští prezidenti, v životě by se s těmihle venkovskými slepicemi nezahazovali. Mezi liouskými muži byl vlastně jediný, kdo tento oblek nenosil – Plešoun Li. I ten nejlepší oblek je nakonec jenom z druhý ruky. Tyhle odrbaný hadry jsou aspoň jen a jen jeho. Nahlas to ale neříkal. A pokud se někdo ptal, skromně odpovídal:
„Vždyť dělám do starejch šuntů, tak bych snad měl vypadat jako starej šunt, ne?"
Nejlepší ale bylo, že každý z těchhle japonských obleků z druhé ruky měl na náprsní kapse vyšito jméno člověka, kterému ten oblek dříve patřil. Zpočátku liouští muži hodiny postávali na hlavní třídě a donekonečna se navzájem koukali na kapsičky a četli si ta slavná japonská jména.
I Básník Čao a Spisovatel Liou, kteří v té době ještě stále snili své literární sny, byli jedněmi z těch, kteří jakmile se dozvěděli o dodávce japonských obleků, hned běželi do Plešounova skladu, aby si vybrali ten vhodný. Spisovatel Liou se tam prohraboval snad tři hodiny, až se mu podařilo najít oblek se jménem Mišima. A to se básník Čao nemohl nechat zahanbit – po čtyřech hodinách vylovil oblek se jmenovkou Kawabata. Od té doby naši dva liouští literární giganti na potkání všem ukazovali jmenovky uvnitř svých sak a vysvětlovali svým tupým a nevzdělaným liouským spoluobčanům, že Mišima a Kawabata jsou výjimečné japonské rody a že Jukio Mišima a Jasunari Kawabata byli dva nejvýznamnější japonští spisovatelé. Celí přitom vzrušeně zrudli, jakoby tím, že nosí obleky s těmito jmenovkami, se sami stávají místními Mišimou a Kawabatou. Kdykoli se teď ti dva potkali na ulici, jeden druhému se uklonili, načež si vyměnili pár formálních konverzačních zdvořilostí.
„Jakpak se vám poslední dobou daří, příteli?" zeptal se třeba Spisovatel Liou alias liouský Mišima.
„Daří se mi docela dobře, příteli," odpověděl Básník Čao alias liouský Kawabata.
„Zkomponoval jste v poslední době nějakou novou poezii?"
„Kdepak, já již poezii nepíši. Pracuji na eseji. Již mám název – bude se jmenovat Já a nádherné město Liou."
„To je vynikající, příteli," vykřikl obdivně Liou, „od Kawabatova Já a nádherné Japonsko se to liší pouhopouhými dvěma slovy."
Básník Čao skromně přikývl a na oplátku se teď zeptal: „A co vy, příteli, napsal jste nějaké nové povídky?"
„Kdepak, já již nepíši povídky," odpověděl Liou, „chystám se na román – bude se jmenovat Tichý pavilón."
„Ach, to je skvělé!" vykřikl Čao obdivně. „To zní téměř jako Zlatý pavilón od Mišimy, není-liž pravda?"
Pak se jeden druhému znovu uklonili a vznešeně se nesli každý svým směrem. Místní se mohli uchechtat. Jaké „jak se vám v poslední době daří"? Vždyť si ti dva troubové tykají a potkají se snad stokrát za den. A to klanění! Fíha! Co je tohle za móresy? Starší lidé, co pamatovali čínsko-japonskou válku, ostatní informovali, že takhle se Japonci opravdu zdraví, když se potkají.
„No jo, jenže tihle dva nejsou žádní japonští troubové, ale docela obyčejní liouští troubové," šklebili se neuctivě posměváčci.
Zubák Jü a nanukář Wang byli na koni. Plešounova obchodní mise do Japonska se vydařila a oni jako investoři na tom vydělali. Rozverně se teď producírovali po hlavní třídě a kapsy měli nadité penězi. Zubák Jü odhodil tlustopis o anatomii lidského těla a zbavil se zubařského náčiní.
„Odcházím do penze," oznámil všem, „zuby už netrhám. Od nynějška v okruhu sto li od Liou nevytrhnu jeden jedinej zub. I kdyby Liouští řvali bolestí, mě už se to týkat nebude."
Nanukář se hned po vzoru Zubáka zbavil chladicího boxu a všude rozhlásil, že příští léto už v Liou žádné nanuky prodávat nebude:
„I kdyby Liouští umírali vedrem a žízní..."
Oba v oblecích z Japonska se nečinně poflakovali po městě, a když se potkali, hned se dali do smíchu, blaženejší než dvě ropuchy, když se dostanou ke šťavnatému masíčku mladé myšky. Když se dostatečně nasmáli, poklepal si Zubák na kapsu a zeptal se nanukáře:
„Tak co, kámo, prachy máš?"
„No jo, mám," poklepal si nanukář na kapsu.
„Tomuhlenc já říkám ,jedním skokem do nebesʻ."
Pak se Zubák Jü ze zvědavosti zeptal, jakou jmenovku na obleku nanukář má. Ten pyšně rozevřel sako a ukázal Zubákovi jméno Sanyo vyšité na náprsní kapse.
„Sanyo!" vydechl Zubák překvapeně. „To je slavná rodina, králové elektroniky."
Nanukář se potěšeně zasmál, načež Zubák hned taky odhalil jmenovku svoji.
„Macušita!" vykřikl překvapeně. „To jsou taky králové elektroniky."
„No jo, jsme ze stejnýho oboru," řekl Zubák Jü, „ale pozor, nejenže jsme ze stejnýho oboru, ale taky jsme konkurenti!"
„No, to je fakt," souhlasil nanukář.
Právě v tu chvíli k nim přistoupil Sung Kang. I on teď nosil japonský oblek z druhé ruky. Když je všichni liouští muži začali oblékat, Lin Chung si pospíšila do Plešounova skladu a dvě hodiny prohrabávala všechny hromady, až našla ten správný pro svého manžela. Na Sung Kangově mužné postavě se černý oblek zvláště vyjímal a každý teď na tom pohledném muži rád spočinul pohledem. Lidé bezděky vykřikovali úžasem, a co se týče krásy a kultivovanosti, přirovnávali ho k básníkům a legendárním krasavcům Sung Jümu z doby Válčících států nebo Pchan Anovi z doby Západních Čou. Oblek západního střihu Sung Kangovi prostě padl jak ulitý. Když Zubák Jü a nanukář Wang slyšeli obdivné poznámky na účet Sung Kanga, na oko mu taky vyjádřili obdiv, ale uvnitř je žrala závist. Zubák Jü přivolal Sung Kanga a zeptal se ho:
„Od jaký rodiny máš oblek?"
Sung Kang rozepnul sako.
„Rodina Fukudových," přečetl vevnitř.
Zubák a nanukář se na sebe podívali.
„To jsem nikdy neslyšel," řekl nanukář.
„Ani já ne," řekl potěšeně Zubák, „proti rodům Macušitovejch a Sanyo to budou ňáký nicky. Úplně bezvýznamná rodina. Ale ty znaky jsou trochu podobný znakům pro slovo Toyota. A to je přece velká automobilka," navrhnul.
„Ale mně Fukuda vyhovuje," zasmál se Sung Kang.
Zubák s nanukářem soucitně pokrčili rameny. Sice ani zdaleka ve svých oblecích nevypadali tak skvěle jako Sung Kang, ale aspoň je zdědili po mnohem významnějších rodech. Ti dva se dál nafoukaně producírovali po hlavní třídě a pak vklouzli do své domovské uličky. Kroky je zanesly ke krejčovské dílně. Krejčí měl na sobě samozřejmě taky japonský oblek. Seděl tu v zamyšlení na lavici, kde obvykle sedávali zákazníci. Když ti dva celí rozesmátí vpluli do dílny, pohlédl na ně, ale duchem byl nepřítomný:
„Od jaký rodiny máš oblek?"
Teprve teď se Čang probral a zaostřil na ně:
„Ten hajzl Plešoun. Bezcharakterní svině! Od tý doby, co přivez tyhle dovozový obleky, já nemám jedinýho zákazníka!"
Zubák tomu nevěnoval pozornost:
„No tak, od jaký rodiny máš oblek?"
Krejčí Čang si jen vzdychl.
„Příštích pár let o kšeft nezavadim," mávl rukou.
Zubák Jü už byl trochu podrážděný:
„Tak, sakra, ptám se tě, od který rodiny je tvůj oblek?"
Teď se krejčí Čang konečně vzpamatoval, rozepnul si sako a sklopil hlavu, aby si jméno přečetl:
„Stojí tu Ťiou-šan."
Zubák a nanukář se na sebe podívali:
„Lump Ťiou-šan z tý revoluční opery Rudá lucerna?"
„No, ten," přikývl Čang.
Ti dva se zarazili; doufali, že i krejčí bude mít oblek po někom významném.
„A tenhle Ťiou-šan se dá taky považovat za významnýho?" zeptal se nejistě nanukář Wang.
„No, spíš nechvalně známýho," odpověděl Zubák Jü.
„No to jo," přikývl horlivě nanukář.
Pak si vykračovali dál až k brusírně nůžek. Brousek Kuan si pořídil obleky rovnou dva, černý a šedý. A od nynějška odmítal brousit nůžky, jen pyšně postával ve dveřích, aby ho každý mohl obdivovat. Dopoledne byl v černém a odpoledne v šedém. A když šel někdo kolem, vedl s ním nekonečné řeči. Přitom měl ve zvyku věčně si z ramen obírat lupy. Levou rukou z pravého. A pak zas pravou rukou z levého. Módu vyptávat se na rodinu, pro niž byl původně oblek ušit, postupně zaznamenal i Brousek Kuan. Nicméně zjistil, že ani jeden z jeho obleků nepochází z žádného významného japonského rodu a několik dní z toho byl pořádně otrávený. Nakonec to ale vyřešil – jmenovky s bezvýznamnými jmény z náprsních kapes odtrhl a místo nich tam vyšil Sony a Hitači. I když je fakt, že mu trochu uniklo, že to nejsou jména japonských rodin, ale názvy elektronických firem.
Když se sem na svých toulkách přihrnuli Zubák s nanukářem, Brousek Kuan v černém obleku se hned vyptával:
„Tak co, chlapi, jakou máte rodinu?"
„Já mám Macušitu a on Sanyo," řekl Zubák Jü a oba rozevřeli saka, aby ukázali jmenovky.
„Hm, to ujde," řekl pochvalně Brousek, „to jsou významný rodiny."
„A co ty?"
„Mám taky dobrou. Sony."
„Tak to seš taky ,král elektronikyʻ," vykřikl Zubák.
Brousek hrdě ukázal palcem za sebe. „A doma ve skříni mám ještě Hitači," řekl pyšně.
„Panejo, tak to jsou oba tvý obleky ze stejný branže, co?" vykřikl nanukář.
„Seš si navzájem konkurence," doplnil Zubák.
„Jo, je to tak," odpověděl Brousek.
Z brusírny nůžek zamířili ti dva v náramně dobré náladě ke kováři Tchungovi. Ten měl na sobě modrý oblek a přes něj zástěru, která byla na mnoha místech propálená. Ti dva na něj nevěřícně zírali.
„Jak může v obleku pracovat?" zeptal se nanukář tiše Zubáka.
„Co by ne?" zaslechl to kovář a odložil kladivo. „Oblek je pracovní oděv jak vyšitej. Copak jste neviděli v televizi, že na Západě choděj všichni do práce v oblecích?"
„Přesně tak," skočil mu do řeči Zubák a začal nanukáře poučovat: „Oblek je na Západě normální pracovní oděv."
„Cože? To chceš říct, že se tady celou dobu producírujem v pracovním?" zeptal se zklamaně nanukář.
Zubákovi to bylo jedno. Zato hned vyzvídal:
„Hele, kováři, a jaký ty máš vlastně na obleku jméno, co?"
Kovář Tchung si nevzrušeně rozvázal zástěru a rozepnul sako:
„Tchung."
„Fakt jo? Nekecej! Oni maj v Japonsku taky tohle příjmení?" divil se Zubák.
„V Japonsku? Proč v Japonsku? Já se jmenuju Tchung," odpověděl kovář.
Zubák byl zmatený: „No, ale vevnitř na tý jmenovce je taky Tchung, nebo ne?"
„Jasně že je. Nechal jsem si od ženy tu japonskou jmenovku vypárat a vyšít tam moje vlastní čínský jméno Tchung," řekl kovář hrdě.
„Ahá," pochopili konečně ti dva, „no, proč ne, tvoje jméno je taky fajn. Ale vůbec není slavný."
Kovář Tchung si pohrdavě odfrknul a znovu si začal vázat zástěru:
„Co vy jste to za Číňany? Navlíknete si zahraniční hadry a okamžitě zapomenete na vlastní rodinnej původ. Co nějaký morální zásady? A tady to vlastně máme, no – proč bylo v Číně tolik vlastizrádců za války? No proč? Odpověď můžete začít hledat rovnou u sebe."
Otočil se, vzal kladivo a začal znovu tlouct do žhavého železa. Nanukář se Zubákem zahanbeně opustili kovárnu.
„Když je ten pitomec tak zásadovej, tak proč nosí japonskej oblek?"
„Je to tak, prostě kurva, co prodává svý tělo, a přitom by chtěl bejt vzorem počestnosti."
Japonský oblek z druhé ruky začal časem nosit taky přednosta okresního úřadu. Na náprsní kapsičce bylo vyšito jméno Nakasone, což bylo jméno tehdejšího japonského premiéra. Jasuhiro Nakasone.
S ním to byla taky dobrá historka. – Nejprve se přednosta doslechl, že Plešoun Li přivezl do Liou hromadu japonských obleků z druhé ruky. Pak si všiml, že všichni jeho podřízení ty obleky začali nosit. A taky že se v nich pořádně nafukují. Rozhodl se tedy, že i on takový oblek potřebuje. V doprovodu svého přímého podřízeného Tchao Čchinga se vypravil do Plešounova skladu. Odnesl si z něj tenhle oblek se značkou Nakasone a Tchao Čching si koupil oblek se značkou Takešita. Přednosta si oblek zkusil a hned měl pocit, jakoby byl ušit přímo na něj. Prohlížel se zálibně v zrcadle a říkal si, že by ho v životě nenapadlo, jak se podobá japonskému premiérovi. Samozřejmě že on se nemohl producírovat po městě jako Zubák Jü a nanukář Wang, naparovat se a všem ukazovat, že nosí oblek se jménem japonského premiéra. Jeho chvilka slávy byla omezena na momenty, kdy si sundal sako třeba na schůzi, pověsil ho na židli a jmenovka Nakasone se odhalila. To pak ostatní obdivně vykřikovali:
„Panečku, soudruhu přednosto, vy nosíte oblek po rodině japonského premiéra!"
Přednostu to těšilo, ale nedal na sobě nic znát, jen mávl rukou: „To je náhoda, absolutní náhoda."
Tchao Čching přitom pokaždé skřípal zuby – původně totiž tenhle oblek s jmenovkou Nakasone vyhrabal on. Jenže užuž si ho chtěl vyzkoušet, ale když viděl, že na něj šéf zírá, poníženě mu ho podal. A šéf po něm hned chňapl. Tchao Čching ze sebe vytlačil falešný úsměv a kompliment, jak mu to sluší a rychle popadl jiný oblek – s jmenovkou Takešita, aby snad neodhalil své politické ambice. Přesto každé ráno když si Tchao Čching sako oblékal, myslel na to, jak by místo Takešity mohl oblékat Nakasone. Kdo by se byl nadál, že za půl roku odejde Jasuhiro Nakasone z funkce a jeho nástupcem se čirou náhodou stane zrovna Noboru Takešita. A představte si, že zrovna tou dobou byl přednosta odvelen a na jeho místo nejmenovali nikoho jiného než Tchao Čchinga. Od té doby na svůj obraz v zrcadle hleděl Tchao Čching s velkým zalíbením:
„To je prostě osud, no."

Informace o knize:
Jü Chua: Bratři, překlad Petra Martincová, vydalo Verzone, 2018.
Kniha k zakoupení zde: https://www.verzone.cz/edice-xin/bratri/