Velká mešita v Hohhotu

Velká mešita v Hohhotu
19 / 6 / 2019 Martin Kváča

Velká mešita v Hohhotu, hlavním městě autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko, zas tak velká, jak by jeden očekával, není. Tedy alespoň ta, která ještě v minulém století jako jediná stála na křižovatce ulic Zhongshan Lu (Čung-šan-lu) a Tongdao Jie (Tchung-tao-ťie) v chuejské čtvrti hlavního města autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko.

Jen o pár stovek metrů severním směrem lze dnes obdivovat vskutku grandiózní mešitu v čistém islámském stylu. Současný sečtělý návštěvník si pak musí klást otázku, jaký obchod musela Strana a vláda uzavřít s vyznavači muslimské víry, když došlo k uskutečnění takové, až megalomanské stavby...

Velká mešita v Hohhotu, tak jak mohla být vidět na konci minulého století, byla založena v roce 1693 obchodníky národa čínských muslimů Hui (Chuej). Ti na počest čínských hostitelů vmísili do architektury svatostánku množství čínských prvků, čímž vzniklo originální snoubení čínského a islámského stavebního stylu.

V době imperiální Číny pochopitelně nebylo povoleno, aby mešity měly svůj islámský minaret; i zde docházelo ke kompromisům. Tehdejší minarety byly směsicí původního islámského minaretu a čínské pagody. V praxi to pak znamenalo, že vrchní část věžovité stavby nebyla zakončena typickou protáhlou kupolí, ale tradiční prohnutou střechou čínského pavilónu.

A vedle toho, tehdejší mešity byly vybaveny stélami a plaketami, které muslimským věřícím připomínaly, komu jsou povinováni, komu prokazují svou loajalitu; totiž čínskému císaři.
Tehdejší čínská společnost byla k vyznavačům různých náboženství tolerantní, ale ruku v ruce žádala oddanost a věrnost zemi, ve které tito věřící žili, pracovali, modlili se a vytvářeli hodnoty hmotné a kulturní.

V myslích tehdejších obyvatel, „místních i přespolních" totiž znělo:

入乡随俗

Ruxiang suisu (Žu-siang suej-su)

V evropském povědomí tato stará čínská moudrost pak zní asi jako:

Jsi-li v Římě, chovej se jako Říman".

Označení Chuej je používáno pro čínskou muslimskou etnoreligiozní skupinu, která má, vedle perských a mongolských, také turkické předky, zejména uprchlíky z bortící se ujgurské říše, během devátého století našeho letopočtu. Ujgurský chanát byl tehdy rozsáhlým impériem, rozkládajícím se na územích dnešního Vnitřního a Vnějšího Mongolska, a z velké části také na území centrální Asie.

Hovoří se o takzvaném Východním tureckém chanátu, který se ve své době rozkládal na jih od Bajkalského jezera, a o takzvaném Západním tureckém chanátu, který se nacházel jižním směrem od jezera Balkašského.

Ze čtyř ujgurských skupin, které utekly před kolapsem chanátu, tři z nich, včetně větve, která si začala říkat Chuejové, opustily svůj původní jazyk a nahradily jej jazykem své nové domoviny.

Chuejové, kterých je dnes deset a půl milionů, pak nejenom přijali jazyk etnických Číňanů, Chanů, ale také velkou část jejich zvyků, přesto si zachovali islámské vyznání, oblékaní a vymezení potravin a předmětů Halal. Čínské společnosti pak začali sloužit především jako obchodníci, a přestože obchod nebyl tradičně považován za zaměstnání užitečné, rozhodně se tito noví přistěhovalci nestali nechtěnou přítěží. Původních Ujgurů je dnes přes jedenáct a půl milionů.

Proč ale tehdy ti nešťastníci utíkali ze své domoviny, napadne nejspíše nejednoho čtenáře? V roce 847 n. l. se Ujgurů a jejich území zmocnil jiný turkický kmen, Kyrgyzové, a je jisté, že tam docházelo k běsnění skoro neuvěřitelnému, k drancování, vraždění a mučení. Vojensky a politicky už Ujguři dále takového významu nedosáhli, ale jejich poloha na Hedvábné cestě jim pomohla v obchodování. Když už k nim osud nebyl a ani nyní není milostiv.


Martin Kváča, sinolog a pedagog