30 let od masakru v Pekingu: Ohlédnutí za krvavými událostmi na náměstí Nebeského klidu v roce 1989

30 let od masakru v Pekingu: Ohlédnutí za krvavými událostmi na náměstí Nebeského klidu v roce 1989
2 / 6 / 2019 Vít Vojta

Před třiceti lety, 4. června 1989 ráno vyhnala čínská armáda z centrálního náměstí Pekingu šestitýdenní tisícihlavé shromáždění. Tato událost se zapsala pod historickou zkratkou „Masakr na náměstí Nebeského klidu". Tehdejší vojenský zásah je z našeho západního hlediska nepřijatelný a nehajitelný. Ale jen jeho zkratkovitý výklad bez historických souvislostí nás v pochopení Číny neposune.

Poslední století čínských dějin je bojem o nahrazení čínského feudalismu republikánským zřízením, o nalezení vhodné podoby řízení a správy státu.
Nezájem západních impérií o rozdrobenou Čínu v ní od roku 1919 asi ještě podpořil dva dominantní, ale krajní politické přístupy. Komunistické hnutí mělo velkou podporu u většinového zbídačeného obyvatelstva, zatímco nacionální fašistický model byl pro jeho jednoduchost oblíbený u místních uzurpátorů a generalissimů. Obě inspirace přicházely z Evropy.

Rozchod se Sovětským svazem


Málokdo tehdy mohl tušit smrtící rizika sociálních experimentů obsažená v obou koncepcích. Nebyla s nimi žádná historická zkušenost. Obě hnutí se střetla ve faktické občanské válce (1927–1949). Nad nacionalisty v ní zvítězili komunisté, opírající se o sovětský socialistický tábor.
Když se pak Čína na konci padesátých let se Sovětským svazem rozešla, ponořila se na dvě desetiletí do ultralevicového politického chaosu, ze kterého v roce 1976 vyšla v katastrofální ekonomické situaci a v silné mezinárodní izolaci. Největší škody – podobně jako v našich končinách – byly spáchány na myšlení lidí, kterým ideologie vymyla mozky, chod celé společnosti byl přiškrcen nelogickými tabu, zákazy a omezeními.
Z izolace pomohlo Číně v roce 1979 až navázání diplomatických styků s USA. Současně spustila program „otevření se světu a ekonomické reformy", ale o tempo, způsob a rozsah reforem se vedly spory. Čínu, obrovskou a nesourodou zemi, vždy ohrožovala vnitřní nestabilita a chaos.
I původně ekonomická reforma nakonec mění chod celé společnosti a dochází do fází, kdy přerůstá své tvůrce. Ti začnou ztrácet kontrolu a nevidí konce spuštěných procesů. A pak v obavách, aby neztratili vše, čeho bylo dosaženo, společenský pohyb přibrzdili. Důsledkem takového dupnutí na brzdu pak bývá neustálý boj dvou křídel, rychlejších a pomalejších reformátorů. K tomu samozřejmě došlo i v Číně.

Osm velkých stařešinů


Za otce čínské reformy je považován Deng Xiaoping (1904-1997). Od počátku 80. let byl v klíčové pozici předsedy Vojenského výboru ČLR, ale zemi tehdy řídila skupina komunistických veteránů v různých ústředních funkcích. Protože byli narozeni mezi léty 1902 až 1909, říkalo se jim „Osm velkých stařešinů". Někdy se k nim řadí i otec současného prezidenta Xi Zhongxun (1913-2002).
Funkci generálního tajemníka strany zastával v letech 1981-1987 Hu Yaobang (1915-1989), mladší soudruh pod přísným dohledem „stařešinů". Ke komunistům se přidal ve čtrnácti, za Kulturní revoluce, probíhající mezi lety 1966 a 1976, byl trestán stejně jako reformátor Deng. Byl také považován za aktivního reformátora, oblibu veřejnosti si získal i rehabilitací obětí Kulturní revoluce. Na přelomu roku 1986 a 1987 však podle ústředí nereagoval dostatečně na studentské bouře, vyvolané proreformními intelektuály. Proto byl „stařešiny" a konzervativním křídlem odvolán z funkce. Xi Zhongxun tehdy patřil k jeho nemnohým obhájcům, aktuální prezident Xi jej dodnes považuje za vzor.
Když 15. dubna 1989 Hu Yaobang zemřel, byl následně vyhlášen smutek a konaly se vzpomínkové akce na vzorného revolucionáře a vlastence. Lidé se shromažďovali i na náměstí Nebeského klidu. Vysoké školy daly studentům volno. Shromažďování pokračovalo a postupně se objevila kritika, plakáty a nápisy na zdech univerzit zpochybňovaly vedoucí úlohu komunistické strany nebo přestárlou první generaci komunistů, která byla ještě v osmdesáti letech stále u moci. Objevily se i cynické narážky na oba komunistické vůdce Hu a Denga: „Kdo neměl jít, odešel, kdo měl zemřít, ten zase nezemřel."

Pekingské jaro 1989


V květnu se situace přiostřila, studenti na náměstí vyhlásili protestní hladovku za demokratizaci, události ovlivnily i státní návštěvu sovětského tajemníka Gorbačova. Nástupce Hu Yaobanga, generální tajemník Zhao Ziyang (1919-2005) s demonstrujícími studenty komunikoval, zatímco konzervativci kolem předsedy vlády Li Penga (nar. 1928) prosadili 19. května vyhlášení stanného práva a povolání armády, vojenské a pořádkové policie k Pekingu.
Na Západě se pekingské jaro 1989 chápalo trochu zkresleně jako souběžná liberalizace východní Evropy. U nás však šlo primárně o osvobození ze sovětské nadvlády, které zároveň vyvrátilo i domácí komunistický kolaborantský režim. Zatímco v Číně šlo o způsob reformování suverénní země.
Současný čínský režim tvrdí, že demonstrace byly organizovány malým množstvím nepřátel socialismu a měly jasný plán. Celý průběh událostí, nejednotní samozvaní vůdcové a mluvčí, nejasné a naivní požadavky, to vše ukazuje, že se nejspíše jednalo o spontánní hnutí převážně mladých lidí ústící do zmatků a bohužel i do násilí, jež vrcholilo smrtí. Jistá nečinnost generálního tajemníka Zhao Ziyanga vyprovokovala k ofenzívě křídlo konzervativců, kteří celou tragédii završili násilným vyklizením náměstí 4. června 1989 zrána.
Západ tehdy hovořil až o dvou tisících obětí, čínská vláda o dvou stech, CIA údajně odhadovala počet mrtvých na 400 až 900. Došlo i k lokálním bojůvkám, a tak oběti byly i na straně vojáků, shořelo též více vojenských obrněných vozidel.
Tajemník Zhao byl následně odvolán a dožil v domácím vězení. Na jeho místo nastoupil Jiang Zemin (nar. 1926), tehdy nečekaný kandidát vybraný kompromisem stařešinů a konzervativců. Byl nečekaně úspěšný, ekonomická prosperita země za jeho vlády výrazně narostla, a když v devadesátých letech „Osm velkých stařešinů" odešlo, stal se jako generální tajemník a prezident čínskou jedničkou. Říká se, že čínská vláda byla pod jeho vlivem až do nástupu současného prezidenta na post generálního tajemníka v roce 2012. Pak začala jiná kapitola vývoje čínské společnosti, jejímiž svědky jsme právě dnes.

(Převzato z komentáře Víta Vojty pro web reflex.cz v pátek 7.6.2019)