Dlouhodobá perspektiva ekonomických vztahů mezi Západem a Čínou

Dlouhodobá perspektiva ekonomických vztahů mezi Západem a Čínou
15 / 7 / 2019 Tomáš Munzi

Dlouhodobá perspektiva ekonomických vztahů mezi Západem a Čínou je dnes nesporně jednou z nejdůležitějších otázek, která může ovlivnit vývoj světového hospodářství na desetiletí dopředu. Z mediálního pohledu na jedné straně stojí ohromující čínský ekonomický zázrak posledních dekád, který totálně proměnil světové hospodářské procesy a také výrazně zabránil hlubšímu propadu během poslední finanční krize, a na straně druhé „politickomorální kontext" určitého „střetu" idejí a náhledu na dynamiku společenského vývoje v nejširším slova smyslu.

Současným reálným zhmotněním této „utilitaristické dichotomie" je tak například nedávné uzavření obřího obchodu na 300 airbusů při setkání čínského prezidenta Si Ťin-pchinga s Emmanuelem Macronem ve Francii v době, kdy stále přetrvává hrozba obchodních válek a vyzdvihuje se otázka technologických rizik v souvislosti s národní bezpečností.

Celé to vypovídá o tom, že západní svět stále uplatňuje fakticky pragmatický přístup a zároveň si udržuje „zadní vrátka", kterými se permanentně snaží demonstrovat „morální převahu". Víceméně podobná politika je uplatňována dlouhodobě i vůči Rusku a dalším zemím.

Jakkoliv z pozice politického a ekonomického liberalismu je tato pozice do jisté míry relevantní, měli bychom si připomenout mnohem hlubší kontext. Ten by nám měl paradoxně ukázat, že pokud demonstrování západní ideové převahy přerůstá až v ekonomický nacionalismus, je více než pochybné, zdali je to skutečně v souladu se západními ideály lidské svobody jako takové.

Když se Donald Trump ujímal úřadu amerického prezidenta, rozebírala se i jeho intelektuální náklonnost k americké filozofce ruského původu Ayn Randové. Její filozofie objektivismu ostatně výrazně ovlivnila i mnohé další představitele současné americké administrativy a republikánů – třeba Mikea Pompea, Paula Ryana a v minulosti zejména někdejšího šéfa americké centrální banky Alana Greenspana. Ayn Randová přitom při útěku před stalinismem musela obelhat amerického imigračního úředníka. Z ilegální imigrantky se nakonec stala jednou z nejvlivnějších postav, skutečnou americkou občankou a její odkaz dodnes výrazně formuje americkou vnitřní i vnější politiku.

V tomto ohledu je velmi paradoxní, že výrazní američtí stoupenci „aynrandismu" odsuzují obchodní války, měnový intervencionismus, a dokonce označují ekonomický nacionalismus přímo za „neamerický", jelikož je v principu kolektivistický. Donald Trump například sice do jisté míry oprávněně používá jako jeden ze stěžejních argumentů dlouhodobou měnovou manipulaci s čínským jüanem. Nicméně v tomto ohledu se musí připomenout, že právě v době tzv. Great Moderation před finanční krizí to byla právě americká centrální banka, která pod vedením Alana Greenspana dlouhodobě udržovala nízké úrokové sazby a výrazně přispěla k nafouknutí realitní bubliny, jejíž prasknutí dekádu zpátky pocítil celý svět.

Obě strany si tak nemají moc co vyčítat. A jak už jsem uvedl v úvodu, právě existence už relativně robustní čínské střední třídy a poučení světa z nebezpečí protekcionismu výrazně napomohly k tomu, že svět nezažil další velkou depresi.

Poučit se z historie

Na obchodních válkách vždy tratí všichni, jelikož jsou etatistické, kolektivistické, a tedy nehledící na individuální kontext dynamiky hospodářského a společenského vývoje.

Západní státy by už neměly zopakovat fatální chybu, kdy po pádu železné opony nepomohly Rusku, Ukrajině a dalším státům rozpadlého sovětského impéria. Okamžitě se měly uvolnit veškeré obchodní bariéry a zásadně se mělo pomoci v institucionálních změnách. Míra oligarchizace a autokracie zemí vně Západu je kriticky závislá na míře volného obchodu a ekonomického a společenského nacionalismu. Z hlediska západních liberálních hodnot je přece každý narozený jedinec kdekoli na světě individuem s přirozenými právy, který nemůže být vinen tím, kde se narodil a kdo má nad danou geografickou lokalitou politickou moc.

A tady přichází stěžejní moment. Pokud Západ praktikuje kolektivistickou vnější politiku, o to je větší pravděpodobnost, že tím více lidí během života vnímá západní svět právě kolektivistickým prizmatem, což o to déle udržuje právě z našeho pohledu „nezápadní" formy vládnutí. Západ by snad už měl být dostatečně historicky poučen z rozpoutání dvou světových válek. Nelze vidět svět deformovaným pohledem konkurence států, kde většina lidí těžko může ovlivnit historické konsekvence vedoucí k formování politické orientace v různých koutech světa.

Vůbec přitom nejde o relativizaci nějakého střetu idejí o podobu lidských práv. Právě naopak. Když američtí otcové zakladatelé formovali základní zásady americké státnosti, byly právě postaveny na individualitě lidské osobnosti a práv každého jedince bez ohledu na místo jeho narození. V Rusku, Číně a jinde se každým dnem rodí lidé, kteří mohou přitom Západ i celý svět hlavně obohatit – ať už jako spotřebitelé, turisti, inovátoři, či až myslitelé rozměru Ayn Randové.

S mírou současného ekonomického rozvoje, globálních hospodářských procesů a digitalizace se přitom čím dál tím více stírají jakékoliv hospodářské hranice, což následně zesiluje vazby mezi jednotlivci bez ohledu na politické režimy. Svět může být v blízkých dekádách kousek od momentu, kdy se kolektivistické soupeření mezi státy může stát minulostí. Celosvětová hospodářská integrace a konec obchodních válek je v tomto ohledu nejkritičtější.

A lidé mohou být v budoucnosti hodně překvapeni z toho, že kauzality mezi změnami hospodářských procesů a změnami politických režimů možná fungují úplně jinak, než se domnívá většina lidí dnes.

Tomáš Munzi, ekonom

Článek byl převzat s laskavým svolením autora, publikováno dne 1.7. v Lidových novinách