Dvacet dva let od předání Hongkongu do čínské správy

Dvacet dva let od předání Hongkongu do čínské správy
1 / 7 / 2019 Vít Vojta

O Hongkongu se v posledních dnech a týdnech hovoří především v souvislosti s politickým tlakem na přijetí tzv. extradiční dohody a s tím souvisejícími demonstracemi. V ulicích podle různých odhadů demonstrovaly stovky tisíc lidí, podle pořadatelů prý i dva miliony. Jednou z příčin současné vznětlivé atmosféry lze spatřovat i v momentu, který nastal přesně před dvaceti dvěma lety. Právě tehdy, po půlnoci 1. července 1997, odplul z Hongkongu Chris Patten, poslední britský guvernér. I po britském odchodu ale zůstal Hongkong jedním z hlavních finančních a obchodních center světa, a vedle toho – pro našince možná trochu překvapivě – je i nejnavštěvovanějším městem světa.

V utváření dnešního Hongkongu jsou významné zejména tři historické etapy. Tou první je pochopitelně jeho vznik za časů kolonialismu, druhou jeho úspěšná industrializace v 50. letech minulého století a konečně tou třetí je období po přechodu pod čínskou správu.

Za příběhem raných počátků Hongkongu stojí hned dvě závislosti. Ta první byla britská. Přibližně na začátku 18. století se totiž ve Velké Británii celospolečensky rozmohlo pití čaje, který se tehdy pěstoval právě na území Číny. Začaly tak masivní obchodní snahy, ovšem poměrně jednostranné. Číňané totiž neměli – až na výjimky v podobě stříbrných prutů – přílišný zájem o britské zboží, včetně jejich těžkého sukna. A to se dostáváme ke druhé závislosti, té čínské.

Spočívala v užívání opia. A protože opium ze svých indických kolonií vyváželi právě Britové, dosahovali čilé obchodní výměny po celém světě. Opium má však poměrně devastující účinky na lidské osudy. Proto čínské císařství rozšířilo zákaz pěstování a dovozu opia i o jeho užívání, a na potlačení pašeráctví nasadilo neúplatného vysokého komisaře Lin Zexu. Čajechtiví Britové však tento zákaz ignorovali a provozovali obchod s opiem dál, aby vyrovnali svůj obchodní schodek z nákupů čaje a dalšího čínského zboží.

Výsledkem takového počínání byly dvě britsko-čínské války, které vstoupily do historie jako První (1839-1842) a Druhá (1856-1860) opiová válka. Tehdejší globální velmoc – Velká Británie – obě tyto války vyhrála a na Číně postupně získala důležitá území, na kterých se nachází dnešní Hongkong. Až roku 1898 pak došlo k uzavření smlouvy o pronájmu na 99 let, která předpokládala po vypršení lhůty navrácení území do čínské správy. A to se také stalo počátkem července 1997.

Čas ovšem ubíhal, a jak se měnil svět, měnili se i všichni aktéři hongkongského příběhu. Velká Británie v průběhu 20. století postupně ztratila své výsadní postavení a byla nahrazena Spojenými státy a Sovětským svazem, v Číně na počátku 20. století padl dva tisíce let starý císařský režim a po dlouhých peripetiích jej nahradila komunistická vláda pod vedením Mao Zedonga.

Právě nástup komunistů v Číně v roce 1949 pomohl Hongkongu paradoxně možná nejvíce. Čínská inteligence už dříve hledala zázemí bez občanské války a politického pronásledování, a tak se mnoho osobností uchýlilo právě do Hongkongu, spravovaného pod britskou vlajkou. Netrvalo dlouho, a Hongkong se stal předním, dynamicky se rozvíjejícím státem ve východní Asii. Používalo se pro ně označení asijští tygři, vedle Hongkongu se tam řadily ještě Jižní Korea, Singapur a Taiwan.

Hospodářský vzestup tak postupně vedl k výstavbě moderní infrastruktury a zkvalitňování veřejných služeb. S růstem nákladů se však Hongkong stával méně konkurenceschopnější v oblasti průmyslové výroby a obyvatelstvo se začalo orientovat spíše na oblast služeb, finančnictví, dopravy, a nakonec i cestovního ruchu.

Devadesát devět let pronájmu plynulo jako voda a již v polovině 80. let začalo být převzetí správy nad Hongkongem ze strany pevninské Číny velkým tématem. Začala postupná jednání a v prosinci 1984 bylo podepsáno Čínsko-britské společné prohlášení, které s konečnou platností stanovilo předání území na 1. července 1997, a že z Hongkongu se tak stane tzv. Zvláštní administrativní oblast Čínské lidové republiky.

Zmíněné prohlášení nese dvě klíčové informace, totiž že Čína bude na území Hongkongu uplatňovat princip „jedné země a dvou systémů", který v podstatě zaručuje, že se tu nebude aplikovat politický systém mateřské země, ale respektovat systém daný stoletou nadvládou Britů. Druhou informací je časové vymezení koexistence dvou systémů na padesát let. Platí tedy, že až do roku 2047 by mělo být zachováno původní hongkongského prostředí.

Je zřejmé, že do té doby proběhne v čínském vedení několikrát generační výměna a v čele země budou lidé, kteří vyrůstali v době prudkého ekonomického rozvoje, v poměrně otevřené společnosti, s dobrým přístupem k informacím. Pokud bude slib ze společného prohlášení dodržen, je dost dobře možné, že splynutí obou modelů v roce 2047 nebude tak dramatické, jak se dnes může zdát.

Vít Vojta, sinolog a právník