Hizballáh vyzval ke spolupráci s Čínou, ta bude nejspíš zdrženlivá

Hizballáh vyzval ke spolupráci s Čínou, ta bude nejspíš zdrženlivá
12 / 11 / 2019 Ondřej Krátký

Ze stávkou již měsíc paralyzovaného Libanonu zaznívají různá prohlášení od různých osobností, většinou s návrhem jak se postavit aktuální krizi. Mezi nimi (přinejmenším co do konkrétnosti, kreativity a konstruktivnosti) čerstvě ční vyjádření generálního tajemníka organizace Hizballáh „sajjida" Hasana Nasralláha, který je toho názoru, že by Libanon měl vypravit delegaci do Číny, té se otevřít a mimo jiné tak i řešit svou z materiálního hlediska aktuálně nejpalčivější, tj. především ekonomickou situaci.

Myšlenka je to originální i logická zároveň, otázkou je, nakolik je proveditelná, resp. nakolik je k její úspěšné realizaci přítomna oboustranná vůle. Na libanonské straně by pro byly všechny frakce, kterým by čínský „vstup" pomohl udržet stávající status quo (tj. většinou prodamašští, proteheránští a promoskevští hráči). Do opozice vůči takovému nápadu by se naopak postavili všichni libanonští „zapadniki", tj. přátelé Rijádu, Washingtonu, Bruselu, Paříže či latentně (ač oficiálně samozřejmě nepřiznaně) Tel Avivu. To zároveň odpovídá na jednu zásadní otázku, kterou si Nasralláh zřejmě nepoložil – má Čína o vstup do takto „rozhádaného" regionu zájem?

Odpověď dost pravděpodobně zní: nemá. Nevím, jestli v čínštině existuje nějaké rčení např. o tom, že „i malé bodnutí může zabít slona", ale na tento případ by sedělo. Pokud by Čína vstoupila do Libanonu v současné situaci, vystavila by se riziku zapletení se do jedné z odnoží nejvyšší současné celosvětové geopolitické hry, a to i přes to, že je uskutečňována na teritoriu o zdánlivě zanedbatelné rozloze. Peking se určitě nebude bránit vyjednávání o tom, co bude „potom". Těžko ale bude mít zájem jíst cokoli, co ještě není dovařené (resp. je ještě stále horké).

Pro Čínu jsou Libanon i Sýrie bezesporu lákavými destinacemi, a to jak z pragmatického, tak symbolického hlediska. Na jednu stranu jde o mimořádně výhodné logistické destinace i uzly, navíc strategicky navazující na postupně akvírované řecké přístavy. Na straně druhé jde o symbolické „dotažení" Hedvábné stezky (resp. OBORu) až „k vodě", tj. k samotnému pobřeží východního Středozemí. To samozřejmě není novinka a jako jev jsme tuto záležitost reflektovali již dříve, dokonce co do její částečné konvergence s „teheránským" projektem „šíitského půlměsíce".

Ovšem i pokud by se ale daná polemika blížila pravdě (a jakože přinejmenším vzájemná spolupráce a podpora Číny a Íránu jsou pro druhou jmenovanou zemi klíčové), stále zde podle mě platí vyšší „konfuciánský" imperativ opatrnosti a rozvážlivosti, který je vlastní nejen moderní čínské zahraniční politice – tj. vyvarovat se jakékoli přímé účasti na jakémkoli dění byť jen vzdáleně připomínajícím „časy změn".

Čína tak sice v Levantě aktuálně přítomná je, ale v naprosté většině případů jen zástupně, tj. přes místní podnikatele a zástupce. Ti buď dovážejí její výrobky (telekomunikační sektor jak v Libanonu, tak v Sýrii), zastupují její investiční zájmy (selektivní, zejména realitní investice v Libanonu, případně dlouhodobé projekty typu rekonstrukce tripolského přístavu jako logisticko-obchodního předpolí pro obnovu Sýrie), nebo od čínských firem převzaly know-how a za asistence jejích odborníků např. v licenci montují na části dovezené čínské vozy (výroba dvou osobních vozů od koncernu Dongfeng společností Khallouf Trading, resp. vozů BYD společností Hamejšú; případně dovoz přes Shammout Group apod.).

Bez zajímavosti možná není, že k výrobě aut dochází přitom již od doby vrcholu syrského konfliktu, a to jako součást hledání řešení pro uspokojení vnitřní poptávky po moderních vozech za paralelního a konfliktem vynuceného zákazu dovozu nových aut jakéhokoli typu a odkudkoli. Čína je samozřejmě i tradičním hlavním dodavatelem surovin a polotovarů, stejně jako kapitálového vybavení. Ty jsou pro cílové zákazníky v Sýrii nyní většinou přeprodávané Ruskem a Íránem, které v tomto směru beze zbytku pochopily svůj velký obchodně-ekonomický potenciál, který jim zčásti „darovaly" i západní sankce, zejména vůči Damašku.

Stejně tak je Čína vděčným odběratelem produktů místních ekonomik, příznačně nejednou vyprodukovaných na strojích čínské provenience. Podobně jako vrcholně strategických surovin schopných častokrát držet (např. sankcionovanou) zemi nad vodou. To je, a vzhledem ke stále se vyhrocujícímu sankčnímu tlaku zejména USA vůči Teheránu i nadále bude, nejtypičtěji případ Íránu.

V tomto smyslu dává Nasralláhův „plán" naprostý smysl. Otázkou však nadále zůstává: bylo dané prohlášení zdánlivě náhodným výstupem něčeho, co bylo mezi částí libanonské politické scény a Pekingem připravováno delší dobu, anebo jde jen o spontánní řečnickou figuru charizmatického šíitského předáka? Nakolik jsem měl možnost ověřit v relativně zpravených a nutným znalostním kontextem disponujících kruzích přímo v Libanonu, jde údajně o „určité novum, které dosud nezaznělo", ovšem s tím, že „již nyní tu čínské firmy máme, především ale jako dodavatele telekomunikační techniky".

Shrnuto: ze strany šéfa Hizballáhu jde dost pravděpodobně o určité zbožné přání, které však může ukazovat na eventualitu, která již takříkajíc visí ve vzduchu. Hasan Nasralláh je v pojmenování takových jevů ostatně mistrem, přičemž již samo „navržení trendu" musí v šíitské komunitě (z její samé podstaty spočívající v „následování vzoru") padnout na alespoň trochu úrodnou půdu. Tím spíš, připomněl-li sajjid Hasan jedním dechem to, že na popud USA byli Číňané vystaveni obchodnímu nátlaku i v Hizballáhem jinak defaultně nenáviděném Izraeli.

Co ovšem může (jako „dobrý nápad") vyvolat sympatie u části libanonské veřejnosti, nemusí stále ani za mák ovlivnit strategické rozhodování Pekingu. Zároveň to však neznamená, že by se Čína jakkoli chystala v Levantě opouštět své již vybudované pozice. Realisticky tak lze předpokládat, že i nadále v oblasti vytrvá, a to „alespoň" jako dodavatel zboží pro vybrané státy regionu, a dále také jako politická podpora (OSN, rada bezpečnosti apod.). Dále pak také jako případný skrytý investor a rozhodně pak coby dlouhodobý pozorovatel s ambicí vstoupit, až bude „investiční" pole vyčištěné a klidné – ideálně ale stále ještě zcela nezabrané.

Pokud tedy platí, že „Zápaďané" mají peníze a obyvatelé Blízkého východu čas, má Čína, jde-li o další postup v Levantě, obojí. Zatím však před riskantním dobrodružstvím dává přednost vyčkávání a do hry vstoupí až poté, co se některé věci vyjasní a na horizontu se objeví signály „historicky prověřeného" blýskání se na lepší časy. Přičemž kdy a v jaké formě toto vše přijde, to bude známo nejspíš až poté, co aktuální dění v Libanonu projde svou katarzí – ideálně takovou, která na rozdíl od klasického dramatu nebude tvořit součást jedné neodvratné tragédie.


Ondřej Krátký, provozovatel webu RebuildSyria.cz